Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oświęcim. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis "Arbeit macht frei!", který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem.
Symbolem bezohledného využívání vězňů se staly lékařské pokusy prováděné na vězních nacistickými lékaři, např. neblaze proslulým Josefem Mengele. Tito "lékaři" experimentovali mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.
V březnu 1941 poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší kompex, který byl nazván Osvětim II - Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 - 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci - většinou pro německé firmy.Osvětim se stala jedním z táborů, kde probíhalo masové vyvražďování Židů. V létě 1941 předal Heinrich Himmler veliteli osvětimského tábora Rudolfu Hößovi příkaz vybudovat v Osvětimi centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B - látky, která se běžně používala pro deratizaci. Později byly v Birkenau postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí. Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944.
Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Často jen náhoda, nebo nálada esesmana rozhodovala o smrti nebo o naději na přežití. Vězňové vybraní na otrockou práci byli posláni do některého z mnoha dalších pobočných táborů Osvětimi nebo jinam v systému nacistických koncentračních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Vernichtung durch Arbeit - vyhlazení prací.
Vězňové táborové tyranii vzdorovali různými formami odboje. Odbojové organizace pomáhaly vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovaly nacistické zločiny, pomáhaly při útěku a sabotážích, snažili se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovaly se na povstání. Z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.
Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti - větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.
Fotografie dětských vězňů po osvobození Osvětimi. (Foto: Belarussian State Archive of Documentary Film and Photography, courtesy of USHMM.)
Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Osvětim se stala symbolem nacistického "konečného řešení židovské otázky", symbolem nelidskosti a genocidy.
Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v Polsku odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf Höß. V témže roce se v Krakově konal proces proti 40 dalším pachatelům. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 - 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
zdroj: www.holocaust.cz
sobota 30. května 2009
pátek 17. dubna 2009
Mnichovská dohoda (Mnichovská zrada)
Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát)
Byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Podepsali ji: za Anglii Neville Chamberlain, za Francii Édouard Daladier, za Německo Adolf Hitler a Benito Mussolini za Itálii. A také se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, východní část české části Těšínska Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni a nesměli do toho nijak zasahovat.
Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy.
Její příčiny:
Od nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Československo začalo budovat silnou armádu a řadu těžkých, ale i lehkých opevnění. Nejvíce jich je na severu Čech, při hranicích s německem. Česko ale také posilovalo spojenecké závazky s Francií i SSSR.
Naproti tomu Francie, hlavní spojenec Československa, neměla zájem o další krvavý konflikt s Německem, pokud by vítězství nebylo předem dostatečně pojištěno spojenectvím s dalšími velmocemi, především Velkou Británii a SSSR. Podstatnou slabinou těchto záměrů bylo, že vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz a neměla tedy velký zájem bránit v německé expanzi na východ.
Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Ale skutečnosti, že nacisté utlačují jiné rasy a náboženské menšiny byly přitom záměrně přehlížena. Důsledkem toho všeho bylo, že západní velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly spíše snahu se s nacisty dohodnout, a to i za cenu obětování Československa.
Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.
Velká Británie a Francie Československu oznámila, že při napadení státu německými vojsky nebudou plnit své závazky vycházející z předešlých smluv.
Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás, Mnichov, Mnichovská zrada a zrada spojenců.
Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území, které náležely zemím Koruny české od středověku. Docházelo k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo také přišlo o pohraniční pevnosti, které budovalo od roku 1936 a na nichž si němci poté zkoušeli své zbraně. V té době byla vyhlášena všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil generál syrový.
Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 350 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Československá armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. O tom se ale stále polemizuje. Československé jednotky vynikaly vysokou morálkou, schopností improvizace, ale také velkou chutí jít do boje s němci. O to větší zklamání pro ně bylo, když museli pevnosti bez jediného výstřelu opustit. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců. Dvě třetiny československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechly.
Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny nebyla ani 50 %, někde chyběly také pěchotní zvony, které se zapouštěly do stropu bunkru a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po anšlusu Rakouska s Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu. Na německé Luftwafe sme s našimi zaostalými letadly neměli. ČSR ovšem nezaostávala v mechanizaci pěchoty, disponovala sice pouze lehkými tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, ty ale předčily většinu německých typů tanků, jež měla wehrmacht k dispozici. Hovoří o tom například skutečnost, že typy Pz I a Pz II bylo možno prostřelit bočně z kulometu nebo pušky.
Závěr je, že pokud by došlo k válce, Německo by utrpělo velké ztráty, ale bylo by je schopné postupem času nahradit, je otázkou zdali by byl Český a Slovenský národ schopen vzpamatovat se z takovéto porážky.
Očekávat pomoc Sovětského svazu se ukázalo být nemožné, protože
* Sovětský svaz se ve spojenecké smlouvě mezi Československem, Francii a SSSR zavázal, že pomůže Československu jen v případě, že Československu pomůže Francie.
* Přesun Rudé armády do Československa, by musel směřovat přes území Polska či Rumunska. Přechod přes Polsko by byl zcela nemožný, protože Polsko samo bylo zainteresováno v anexi českého Těšínska, navíc vztahy mezi Polskem a SSSR byly od konce první světové války velmi napjaté. Rumunsko však bylo Československým partnerem v Malé dohodě, a přestože se SSSR mělo velmi napjaté vztahy (z důvodu dnešní Moldávie, která patřila v této době Rumunsku, ale současně si jí nárokoval SSSR), po Mnichovu umožnilo přesun Rudé armádě koridorem v Besarábii letecky nebo po železnici. Tato možnost nebyla nikdy nevyužita.
Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.
Zdroj: Wikipedie
Byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Podepsali ji: za Anglii Neville Chamberlain, za Francii Édouard Daladier, za Německo Adolf Hitler a Benito Mussolini za Itálii. A také se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, východní část české části Těšínska Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni a nesměli do toho nijak zasahovat.
Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy.
Její příčiny:
Od nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Československo začalo budovat silnou armádu a řadu těžkých, ale i lehkých opevnění. Nejvíce jich je na severu Čech, při hranicích s německem. Česko ale také posilovalo spojenecké závazky s Francií i SSSR.
Naproti tomu Francie, hlavní spojenec Československa, neměla zájem o další krvavý konflikt s Německem, pokud by vítězství nebylo předem dostatečně pojištěno spojenectvím s dalšími velmocemi, především Velkou Británii a SSSR. Podstatnou slabinou těchto záměrů bylo, že vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz a neměla tedy velký zájem bránit v německé expanzi na východ.
Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Ale skutečnosti, že nacisté utlačují jiné rasy a náboženské menšiny byly přitom záměrně přehlížena. Důsledkem toho všeho bylo, že západní velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly spíše snahu se s nacisty dohodnout, a to i za cenu obětování Československa.
Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.
Velká Británie a Francie Československu oznámila, že při napadení státu německými vojsky nebudou plnit své závazky vycházející z předešlých smluv.
Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás, Mnichov, Mnichovská zrada a zrada spojenců.
Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území, které náležely zemím Koruny české od středověku. Docházelo k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo také přišlo o pohraniční pevnosti, které budovalo od roku 1936 a na nichž si němci poté zkoušeli své zbraně. V té době byla vyhlášena všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil generál syrový.
Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 350 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Československá armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. O tom se ale stále polemizuje. Československé jednotky vynikaly vysokou morálkou, schopností improvizace, ale také velkou chutí jít do boje s němci. O to větší zklamání pro ně bylo, když museli pevnosti bez jediného výstřelu opustit. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců. Dvě třetiny československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechly.
Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny nebyla ani 50 %, někde chyběly také pěchotní zvony, které se zapouštěly do stropu bunkru a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po anšlusu Rakouska s Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu. Na německé Luftwafe sme s našimi zaostalými letadly neměli. ČSR ovšem nezaostávala v mechanizaci pěchoty, disponovala sice pouze lehkými tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, ty ale předčily většinu německých typů tanků, jež měla wehrmacht k dispozici. Hovoří o tom například skutečnost, že typy Pz I a Pz II bylo možno prostřelit bočně z kulometu nebo pušky.
Závěr je, že pokud by došlo k válce, Německo by utrpělo velké ztráty, ale bylo by je schopné postupem času nahradit, je otázkou zdali by byl Český a Slovenský národ schopen vzpamatovat se z takovéto porážky.
Očekávat pomoc Sovětského svazu se ukázalo být nemožné, protože
* Sovětský svaz se ve spojenecké smlouvě mezi Československem, Francii a SSSR zavázal, že pomůže Československu jen v případě, že Československu pomůže Francie.
* Přesun Rudé armády do Československa, by musel směřovat přes území Polska či Rumunska. Přechod přes Polsko by byl zcela nemožný, protože Polsko samo bylo zainteresováno v anexi českého Těšínska, navíc vztahy mezi Polskem a SSSR byly od konce první světové války velmi napjaté. Rumunsko však bylo Československým partnerem v Malé dohodě, a přestože se SSSR mělo velmi napjaté vztahy (z důvodu dnešní Moldávie, která patřila v této době Rumunsku, ale současně si jí nárokoval SSSR), po Mnichovu umožnilo přesun Rudé armádě koridorem v Besarábii letecky nebo po železnici. Tato možnost nebyla nikdy nevyužita.
Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.
Zdroj: Wikipedie
neděle 1. března 2009
Operace Anthropoid
Byl to krycí název pro atentát spáchaný na Reinhardu Heidrichovi - zastupující říšský protektor. Byla to diverzní operace československých výsadkářů za druhé světové války. Atentát byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni československými výsadkáři Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Ti byli ve Velké Británii pro tento úkol speciálně vycvičeni. Později byl k akci také přizván Josef Valčík, kvůli nepřehlednosti zatáčky, kde Kubiš s Gabčíkem provedli atentát. Pro správné provedení potřebovali dalšího člověka, který by jim dal znamení, že se Reinhard Heydrich blíží, avšak jeho účast je nejasná a některými dobovými výpověďmi zpochybněná. Jednalo se o ojedinělý a velmi unikátní diverzní atentát na představitele německých respektive nacistických ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války. Vysazení výsadkářů provedla 138. (výsadková) peruť RAF.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)