Mnichovská dohoda (Mnichovská zrada)

Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát)
Byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Podepsali ji: za Anglii Neville Chamberlain, za Francii Édouard Daladier, za Německo Adolf Hitler a Benito Mussolini za Itálii. A také se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, východní část české části Těšínska Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni a nesměli do toho nijak zasahovat.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy.

Její příčiny:

Od nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Československo začalo budovat silnou armádu a řadu těžkých, ale i lehkých opevnění. Nejvíce jich je na severu Čech, při hranicích s německem. Česko ale také posilovalo spojenecké závazky s Francií i SSSR.

Naproti tomu Francie, hlavní spojenec Československa, neměla zájem o další krvavý konflikt s Německem, pokud by vítězství nebylo předem dostatečně pojištěno spojenectvím s dalšími velmocemi, především Velkou Británii a SSSR. Podstatnou slabinou těchto záměrů bylo, že vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz a neměla tedy velký zájem bránit v německé expanzi na východ.

Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Ale skutečnosti, že nacisté utlačují jiné rasy a náboženské menšiny byly přitom záměrně přehlížena. Důsledkem toho všeho bylo, že západní velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly spíše snahu se s nacisty dohodnout, a to i za cenu obětování Československa.

Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.

Velká Británie a Francie Československu oznámila, že při napadení státu německými vojsky nebudou plnit své závazky vycházející z předešlých smluv.
Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás, Mnichov, Mnichovská zrada a zrada spojenců.

Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území, které náležely zemím Koruny české od středověku. Docházelo k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo také přišlo o pohraniční pevnosti, které budovalo od roku 1936 a na nichž si němci poté zkoušeli své zbraně. V té době byla vyhlášena všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil generál syrový.

Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 350 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Československá armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. O tom se ale stále polemizuje. Československé jednotky vynikaly vysokou morálkou, schopností improvizace, ale také velkou chutí jít do boje s němci. O to větší zklamání pro ně bylo, když museli pevnosti bez jediného výstřelu opustit. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců. Dvě třetiny československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechly.

Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny nebyla ani 50 %, někde chyběly také pěchotní zvony, které se zapouštěly do stropu bunkru a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po anšlusu Rakouska s Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu. Na německé Luftwafe sme s našimi zaostalými letadly neměli. ČSR ovšem nezaostávala v mechanizaci pěchoty, disponovala sice pouze lehkými tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, ty ale předčily většinu německých typů tanků, jež měla wehrmacht k dispozici. Hovoří o tom například skutečnost, že typy Pz I a Pz II bylo možno prostřelit bočně z kulometu nebo pušky.

Závěr je, že pokud by došlo k válce, Německo by utrpělo velké ztráty, ale bylo by je schopné postupem času nahradit, je otázkou zdali by byl Český a Slovenský národ schopen vzpamatovat se z takovéto porážky.
Očekávat pomoc Sovětského svazu se ukázalo být nemožné, protože

* Sovětský svaz se ve spojenecké smlouvě mezi Československem, Francii a SSSR zavázal, že pomůže Československu jen v případě, že Československu pomůže Francie.
* Přesun Rudé armády do Československa, by musel směřovat přes území Polska či Rumunska. Přechod přes Polsko by byl zcela nemožný, protože Polsko samo bylo zainteresováno v anexi českého Těšínska, navíc vztahy mezi Polskem a SSSR byly od konce první světové války velmi napjaté. Rumunsko však bylo Československým partnerem v Malé dohodě, a přestože se SSSR mělo velmi napjaté vztahy (z důvodu dnešní Moldávie, která patřila v této době Rumunsku, ale současně si jí nárokoval SSSR), po Mnichovu umožnilo přesun Rudé armádě koridorem v Besarábii letecky nebo po železnici. Tato možnost nebyla nikdy nevyužita.

Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenský štát.

Zdroj: Wikipedie