Sachsenhausen

Stavba koncentračního tábora Sachsenhausen byla zahájena v létě roku 1936 přibližně 35 km severně od Berlína. V srpnu a září roku 1938 sem bylo deportováno 900 vězňů z Esterwegenu, kteří pokračovali v další výstavbě tábora. Na konci září byl tábor připraven a byli sem přivezeni první političtí vězni.

Vedle dřevěných vězeňských baráků tu stály také cihlové domy pro příslušníky SS a několik továrních hal, kde byli vězni využíváni na otrocké práce. Před vypuknutím 2. světové války představovali většinu zdejších vězňů němečtí komunisté a Židé. Do Sachsenhausenu bylo dopraveno na 6000 osob, které německé úřady označily jako asociální. Bezprostředně po křišťálové noci sem bylo v listopadu 1938 deportováno také 1800 Židů, kteří zde byli během několika následujících týdnů zavražděni.

Sachsenhausenští vězňové v jídelně, 1939-1949.

V listopadu 1939 překračoval počet vězňů v Sachsenhausenu 11300 osob. V důsledku rozšíření tyfové epidemie a odpírání lékařské pomoci nemocným tu zemřely stovky vězňů. Mrtvoly byly zpočátku převáženy do krematoria v Berlíně, teprve v dubnu 1940 bylo zřízeno krematorium v samotném táboře. Popravy zde byly na denním pořádku. Krátce po přepadení Sovětského Svazu byly do Sachsenhausenu dopraveny tisíce sovětských válečných zajatců, kteří byli z velké části postříleni, pověšeni či utýráni k smrti bitím a hladem. Na podzim roku 1941 zde byly na vězních testovány také účinky plynového vozu před jeho plánovaným použitím na východě.

Po roce 1938 se změnil charakter složení vězňů. Začaly početně převažovat osoby uvězněné z rasových důvodů nad vězni politickými. Blízkost Berlína předurčila Sachsenhausen, aby se stal centrem pro celý aparát zabývající se nacistickými koncentračními tábory. Nacházelo se zde sídlo "Inspektora koncentračních táborů". Sachsenhausen jako vzorový a výcvikový tábor SS sloužil také k zaučení budoucích táborových funkcionářů a velitelů. Veliteli tábora byli Hermann Baranowski, Hans Loritz, Walter Eisfeld a Anton Kaindl.

Obžalovaný Anton Kaindl u procesu v Berlíně, 23. říjen - 1. litopad 1947.

V lednu 1942 začali vězni z rozkazu SS stavět tzv. "Stanici Z", která byla určena k likvidaci vězňů. 29. května 1942 bylo za účasti vysokých nacistických představitelů toto zařízení uvedeno do provozu. Na ukázku jeho účinnosti zde bylo toho dne zastřeleno 96 Židů. V březnu 1943 byla ke "Stanici Z" přistavena ještě plynová komora, která se užívala až do konce války. Počet obětí této plynové komory není známý, protože transporty určené k zplynování nepodléhaly registrační proceduře.

V blízkosti tábora zřídily své továrny velké koncerny, které využívaly otrocké práce vězňů. Jednalo se o společnosti AEG, Siemens & Halske, Heinkel Flugzeugwerke, IG Farben či Daimler Benz Werke. Sachsenhausen měl přibližně 100 pobočných táborů a externích komand. Mezi nejznámější patřilo tzv. Schuhläuferkommando, ve kterém měli vězni po celý den chodit po vytyčené trase a pro armádní účely tak provádět zatěžkávací zkoušky testovaných materiálů vhodných pro armádní obuv. Obávaným trestním komandem byl tzv. Klinkerwerk, kde vězni vyráběli cihly pro budoucí výstavbu Berlína podle návrhů A. Speera a později byli využíváni při výrobě granátů.

Vězňové s trojúhelníky stojící při nástupu, 1938.

Na počátku roku 1945 v souvislosti s postupem spojenců dramaticky vzrostl počet uvězněných osob. V dubnu 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci 33000 zbývajících vězňů, kteří se ve čtyři sta členných skupinách vydali na pochod smrti směrem na sever k moři. Záměrem nacistů bylo potopit lodě, na které měli být tito vězni naloženi. Na šest tisíc vězňů při tomto pochodu smrti zahynulo. Pochod osvobodily nedaleko Schwerinu sovětská a americká armáda.

Asi 3000 vězňů (z toho 1400 žen), kteří zůstali v táboře, osvobodili 22. dubna 1945 sovětští vojáci. Podobně jako v dalších táborech zemřelo na následky věznění ještě krátce po osvobození mnoho bývalých vězňů, a to navzdory lékařské pomoci, které se jim dostalo.

Táborem prošlo za dobu jeho existence přes 200 000 vězňů, z toho 30-35 tisíc jich zde bylo usmrceno.

Odkazy:

• Památník Sachsenhausen. Německy.
• Historie Sachsenhausenu. Jewish Virtual Library. Anglicky.
• Sachsenhausen na stránkách Jewishgen, + úryvek z výpovědi A. Kaindla. Anglicky.
• O Sachsenhausenu na stránkách Německého historického muzea. Německy.

Literatura:

• Adolf Burger: Ďáblova dílna, Svoboda, Praha 1991.
• Raine Kühn, Barbara Kühle: Konzentrationslager Sachsenhausen, Berlin 1990.
• Günter Morsch, Alfred Reckendrees: Befreiung Sachsenhausen 1945, Berlin 1996.
• Aleksander Kulisiewicz: Adresse: sachsenhausen: Literarische omentaufnahmen aus dem KZ, Gerlingen 1997.

Koncentrační tábor Treblinka

Treblinka

Treblinka

Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard" (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Nacházela se v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.

Nádraží u tábora Treblinka, fotografie pochází z alba velitele tábora Kurta Franze, 1942 - 1943

Tábor byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí. Tato část byla s přijímací spojena úzkou lomenou uličkou, zvanou "roura" - "šlauch", kterou byli Židé hnáni do plynových komor.

Treblinka byla skutečná továrna na smrt - ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob.

Židé zatčení po potlačeném povstání ve varšavském ghettu odcházejí do transportu do Treblinky, 19. dubna - 16. května 1943

Transportní vlaky přibližně o čtyřiceti či padesáti vagónech, v nichž bylo deportováno 6 až 7 tisíc vězňů, končily svou cestu na nádraží v obci Treblinka, vzdálené 4 km od tábora. Odtud byly po 20 vagónech posílány do tábora. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, muži byli odděleni od žen a dětí a všichni byli donuceni svléknout se donaha. Potom byli "šlauchem" nahnáni do "umýváren", v nichž během asi 15 minut zemřeli na otravu plynem. Po skončení procedury židovští vězňové vytahali mrtvoly zadními dveřmi.

Ze začátku se těla pohřbívala do hromadných jam, později byla - podle příkazu Heinricha Himmlera, který tábor navštívil na přelomu února a března 1943 - spalována. To platilo i pro oběti již pohřbené, proto musely být hromadné hroby otevřeny a těla spálena. Ostatky byly spolu s popelem naházeny zpět do jam.

V přijímací části stála budova, nad níž visel prapor s červeným křížem - "Lazaret". Sem byli odváděni lidé, kteří nebyli schopni sami dojít do "umýváren", ovšem místo ošetření byli ihned zabiti.

Opuštěné vagóny byly vyklizeny, na jejich místo přijelo dalších dvacet vozů a celý proces se opakoval. Třídily se oděvy a předměty, které před "koupelí" odložily oběti v deportačních barácích. Postupně byli z transportů vybíráni bankéři a zlatníci, z nichž bylo sestaveno komando Goldjuden - "zlatožidé". Jejich úkolem bylo shromažďovat a třídit cennosti, s nimiž Němci, Ukrajinci a také místní obyvatelstvo živě obchodovali.

První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů. Z území Generálního gouvernementu bylo tedy v Treblince celkem zavražděno 738 000 Židů.

Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů. Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000.

Franz Stangl, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka v letech 1942 - 1943

Prvním velitelem tábora byl SS-Obersturmführer Imfried Eberl. V srpnu 1942 ho vystřídal SS-Obersturmführer Franz Stangl, který předtím velel táboru Sobibor. Od dubna 1943 velel táboru Kurt Franz, dosavadní Stanglův zástupce. Personál tvořilo 20 až 30 Němců, kteří zastávali vedoucí funkce, a přibližně 120 Ukrajinců, kteří sloužili jako stráže. Většina z nich byli sovětští váleční zajatci, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. A na 700 židovských vězňů bylo nasazeno na otrocké práce, včetně zajišťování chodu plynových komor a pohřbívání těl obětí.

Mezi vězni určenými na otrockou práci vznikla na počátku roku 1943 odbojová skupina, k níž se připojili také mnozí kápové a vedoucí pracovních skupin. Její pokus o vyvolání vzpoury se však nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch. Povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943. Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové zbraně a granáty. Podařilo se jim zapálit budovu, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy v táboře. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Ze sedmi set vězňů se zachránilo asi 70.

Zbytek vězňů, kterým se nepodařilo uprchnout, byl donucen zničit a zahladit stopy po všech aktivitách, které se v táboře udály. Potom byli také zastřeleni. Na místě vyhlazovacího tábora byl postaven statek.

V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, jenž má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely.

Symbolický hřbitov na místě bývalého vyhlazovacího tábora, 2001

Franz Stangl utekl po válce do Brazílie, odkud byl vydán zpět do Německa. Soudní proces se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970. Stangl byl odsouzen na doživotí. Na otázku: "Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den ?" odpověděl: "Podle mého odhadu mohl být transport otřiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté."

Konec 1. světové války

Konec 1. světové války

Váleční zajatci na Ostrově

V roce 1917 přišli na Ostrov Rusové. Jedné letní neděle se přišli podívat do Hrošky. Měli na sobě šedé ruské vojenské šaty a typickou vysokou vojenskou čepici. Všichni byli statní a silní. Vesměs větší než naši průměrní lidé. Ze všech vyzařovala úpřímnost a dobrosrdečnost. Kolem jednoho se utvořil hlouček našich lidí a ten vyprávěl, jak byl za velkých bitev v roce 1915 zajat a jak se dostal k nám do Josefova, kde hladem a nemocemi zmíralo desítky a stovky Rusů, jak byli vysláni do služby k sedlákům a na dvory. Vyprávěl o svém "chozjajstvu" (statku) poblíž Charkova. Na 500 desjatin má doma a tady dělá "otroka" ve dvoře! Druhý byl od Kyjeva, třetí - kozák od Donu, čtvrtý od Tomsku ze Sibiře. Všichni ale byli vesměs rolníci. Na jednom bylo znát, že není čistokrevný Rus. Byl šikmooký a snědý a pochází prý z Kirkizu z Turkestanu. Vyprávěl našim lidem o stepi, velbloudech, o orientálním Taškentu. Jedinou vadou těchto dobrosrdečných lidí bylo, že pili příliš mnoho kořalky - vodky.

Když roku 1917 v Hrošce po tříleté pauze začaly opět taneční zábavy, přicházeli si zatančit i Rusové. Naši byli na jejich tance nesmírně zvědaví. Dali Rusům "sólo" a oni tančili "kozáčka". Kirkiz zatančil svůj orientálský válečný tanec s nožem v zubech. Všichni Rusové se naše tance brzy naučili, jen jeden ohromný "baťuška" nemohl přijít do "hrošecké" noty. To ho mrzelo, pouze bumbal a když s ním nechtěla jít děvčata tancovat, zle se rozhorlil: "Frfluchte, čuny, aufpasen, počkajtě přídů bolševici, rozbijů vás" (uměl trochu německy, jelikož byl v Německu v zajetí a odtud utekl do Čech). A pak mocná pravice dopadla na stůl až se sklenice rozkutálely a slovanský bratr zaskřípal vztekle zuby a dal si opět nalít.

Někteří Rusové tu zůstali ještě dlouho po válce. V květnu roku 1918 přišli do Hrošky italští zajatci. Byli to vesměs mladí lidé, hezcí hoši, všichni menší nebo střední postavy. Jeden z nich, jménem Nelli, po skončení války "sbalil" v čp. 1 ošacení a uprchl neznámo kam.

Byl zde také i jeden Francouz, jmenoval se Josef. Tak se mu říkalo. Ten byl nejen hezký, ale měl velice jemné chování a inteligentní vystupování a to velmi působilo na hrošecké dámy. Jedna se dokonce zamilovala do Josefa tak, že sebrala tatíčkovi peníze, které měl za krávu a jeli s Josefem do Prahy. Tam peníze "promrhali" a navrátili se zpět do Hrošky. Tatínek ale mezitím sehnal četníky a ti hnali vrátivšiho se Pepíka "ke mlejnku" a kdyby ho byla mlynářova dcerka nezapřela, protože byl skrytý v košatém stromě, špatně by to bylo s láskou dopadlo.

Zoufalá bída

Rok 1917 byl rokem zoufalé bídy. Nebylo nic, petrolej, ani uhlí. Jako reakce na bídu byly zavedeny 3 bezmasé dny, ale masa se nedostávalo třeba i měsíc. Byl také omezen prodej piva, které se tehdy vařilo z pýřky. Pekl se ovesný, nebo i kukuřičný chléb. Byl silný nedostatek kůže, tudíž nešlo šít tolik potřebné boty. Proto byly zavedeny tzv. "botenky". Nedostatek živobytí donutil vládu, aby dala zemědělcům dovolené na setí, žně i výmlat. Jelikož bylo v roce 1917 sucho a nebylo možné semlít obilí na vodních mlýnech, lidé si zřizovali sítka do šrotovníků a "mleli" doma, přes velmi přísný zákaz úřadů.

Protože nebylo maso, byla vybíjena stáda krav, a protože nebyly krávy, byl zase nedostatek mléka. Od 1. května 1917 byly zavedeny "mlíčenky" a to v hodnotě 1/4 l na osobu. Později byly zrušeny a mléko se vydávalo pouze pro děti do 6. let. Cukru byl též velký nedostatek a jako příděl muselo stačit 3/4 kg na jeden měsíc. Lidé byli donuceni kupovat drahý cukerin. Stupňoval se také nedostatek obilí a brambor a proto byly nařízeny ty nejpřísnější rekvizice (odvody). Protože příděl, který ponechávala vláda zemědělcům, na uživení nestačil, snažil se každý co nejvíc schovat. Pytle s obilím se proto zakopávaly v přístodolkách, schovávaly se pod podlahová prkna na půdě, budovaly se dvojité stěny u kurníků aby se tam mohlo schovat co možná nejvíce pytlů s obilím. Lidská vynalézavost byla bezmezná, pytle s obilím se uvazovaly v košatých korunách stromů, dávaly se kravám pod žlab, zvláště trkavému dobytku, mezi bílé ženské prádlo, do truhel, jarmar, hrnců a navrch se narovnal uhnilý tvaroh, nebo do včelínů, do starých peřin, do kamen, trouby, atd. atd.

Toto rakouské úřady věděly a proto posílaly vojáky s komisemi, aby ve stavení prohledali každý kout a schované obilí zabavili. Pokud se něco takového našlo, byly udělovány velké pokuty. Stávalo se, že přišli čeští úředníci i čeští vojáci, snažili se cosi najít, někdy i našli a zabavili. Úřadům se zdálo, že čeští vojáci hledají málo a tak byli do našich vsí vysláni Maďaři.

Přísné rekvizice

Dne 20. prosince 1917 se po vsi rozneslo, že je zde nová rekvizice, v níž jsou čtyři maďarští vojáci. Hrošečtí občané byli zděšeni a honem se hledaly nové úkryty, poněvadž se šířila pověst, že Maďaři najdou všechno. Dále o tomto pěkně vypráví hrošecká pamětní kniha, kde se uvádí:

Byl jsem tehdy u babičky. Seděla u okna a pozorovala, v tom vidí v návsi vojáky a křičí: "Hochu honem, ten pytel mouky někam". Už jdou vojáci k nám. V síni byl velký pytel mouky a my s babičkou měli asi stejnou sílu. Nevím ani, jak jsme ho zatáhli do kůlny a přikryli otýpkou slámy. Netrpělivě čekáme a za chvíli slyšíme těžké vojenské kroky. V oknech se mihnou vojenské čepice a po náspi jdou silní chlapi, skuteční Maďaři. Na puškách se jim blýskají bodla. Babička se v koutku světnice tiše modlí "otčenáš". Mě zase hrůzou vstávají vlasy, teď nás rozsekají, myslím si. Najednou - ťukají... Babičce se chvěje brada a nemůže ani říci - dále. Nejprve lehce vchází komise a následuje tvrdý krok Maďarů. Jeden z mohutných vojáků se ostře koukl po světnici. Babička se chvěje jako lísteček a komise začíná vyplňovati soupis. Dostupné zásoby se ale komisi zdají býti malé a tak Maďaři jdou hledati. Musím jíti se silným Maďarem na špýchar. Vše v pořádku. Dále do stodoly, zde pokouká a též vše v pořádku. Poté ale jde ke kůlně a otevírá vrata. Hrůzou ani nedýchám. On pevně stojí a rozhlíží se. Pak zvedne otýpku slámy. Zabělá se pytel s moukou. Maďar se ale usměje, pečlivě zase otýpkou pytel přikryje, pak mě vezme za rameno jako zločince, pískne na ostatní vojáky, zamračí se a jdeme do síně. Zde už čeká babička celá zkroucená. Maďar k ní přistoupí a zahučí cosi ve své rodné řeči a pak se lámanou češtinou ptá babičky, jestli je ve stavení sama a kde jsou synové. "Táta v listopadu umřel" začíná babička a utírá si oči "a hoši už jsou tři roky pryč. Jeden v Rusku, druhý v Itálii, třetí v Haliči a tak tu jsme tuhle s hochem teď sami". Maďar se na mě podívá a povídá babičce. "Já doma mít taky kluk" a ukazuje, že jest ještě malý, "máma tak" - ukazuje, že je slabá, "a statek mít doma, velký statek mít a já tri rok na válka, tri rok" a mohutný Maďar temně po maďarsku zaklel.
Babička byla ráda, že s ní ten cizí člověk tak pěkně mluví, skočila do komory a přinesla mísu buchet. Když řekla "vemte si hoši" , Maďaři rozuměli všichni a jen se usmívali. Silný Maďar se ohnivě zakousl do buchty, podíval se jak je bílá a povídal " Tak muka je ?" Babička, že není ! On se ale ohlédl na mě, zahrozil na babičku prstem a zasmál se.

V tom jde komise ze světnice a ptá se Maďarů, co našli. Velký, silný Maďar kroutí tak vážně hlavou, že nic, že bych byl za ním zrovna zařval smíchy. No a komise odchází. Babička je jde vyprovodit k brance, chvíli se za nimi dívá a když zkřehlá přijde do světnice, povídá: "Vidíš hochu, voni ty Maďaři nejsou tak zlí". Já jsem neměl kdy říci - "se ví, že né" natáhl jsem "holštýble" a už jsem se byl na návsi podívat, jak budou Maďaři řádit. A co jsem viděl? Před Červinkovými měli tři mladí urostlí Maďaři pušky opřené u plotu a "puškovali" (koulovali) děvčata. Ten náš čtvrtý stál zadumán a opřen o branku. Kdoví na co myslel?

České srdce

Následující rok 1918 byl stále kritický a neustále se zvyšoval nedostatek potravin. Na většinu dostupných výrobků se stanovovala maximální cena. Lidé museli platit za potraviny až desetinásobek ceny původní. Jelikož byl na venkově nedostatek šatstva i obuvi, docházelo pravidelně ke směnám za nabídnuté obilí. Až z Trutnova chodily do Hrošky poměrně slabé ženy, přinášely nějaké šatstvo a za to dostaly brambory, mouku a obilí. Protože hrozil všeobecný hlad, byl zřízen spolek "České srdce" pro podporu dětí z Prahy. Až tisíc dětí bylo posíláno z Prahy na venkov. Zde v Hrošce bylo sedm dětí.

Sucho a mráz

Kromě všech válečných útrap, bylo na jaře 1918 takové sucho, že bylo špatné obilí a jetel a seno nebyly vůbec. Ve chlévech se podestýlalo pýřkou a listím, které se na podzim přivezlo z Doubravy. Dobytek se musel krmit pýřkou a starou slámou. V čp. 13 se opravovala střecha a veškeré došky se zkrmily dobytku. Sláma nebyla k dostání, úřady i nadále přísnými rekvizicemi vymáhaly seno a slámu. Brambory, které trochu vyrazily, byly dne 4. a 5. června 1918 spáleny silným mrazem, který dosahoval až -50 °C. Brambory zcela zčernaly, ale za čtrnáct dní znovu vyrazily. Žita, která v té době zrovna kvetla, byla také těmito silnými mrazy zcela zničena.

Odvody

Když byl čas žní, zdálo se, že pro nedostatek pracovních sil zůstane obilí na poli. Vojenský odvod stíhal odvod a 18. ledna 1918 šli k odvodu hoši 18ti letí. Byl to ročník 1900. Kdo byl ale narozen v prosinci 1900, bylo mu vlastně 17 let! Ti, kteří byli povoláni k odvodu, si dělali sami rány, které potom těžko hojili, jen aby nebyli odvedeni. Do ran si dávali jed, koňský prach, do uší si lili med a říkali, že se jim sbírá v hlavě (někteří opravdu odvedeni nebyli).

V polovině roku ti vojáci, kteří trávili dovolenou, už nechtěli jít znovu na frontu. Bylo proto vydáno přísné nařízení o těch, kteří sběhnou, ale nepomohl ani nejpřísnější trest. Ještě v srpnu roku 1917, když byl v hrošecké hasičské zbrojnici zavřen jeden uprchlý vojín, se na něho chodili lidé dívat a říkali: "chudák bude zastřelen". A o rok později z Hrošky, Ještětic a Újezda bylo těchto utečenců celé desítky. Občas bylo vidět, jak dezertéři prchali k Doubravě a za nimi klusali četníci. Lidé si z nich veřejně tropili smích. Za co byl dříve provaz, to bylo nyní ve vsi k smíchu. Četnictvo, policie a vojsko bylo bezmocné. Zdejší četnictvo bylo tak zabráno honěním českých vojínů, že ani nevypátralo útočníka, který 2. října 1918 v noci střelil šestkrát z revolveru do člena obecního výboru Josefa Havašílka, který hlídal na poli zelí. Byl tak těžce zraněn, že když se k jeho zranění ještě přidružila "španělská" chřipka, tak 2. listopadu 1918 zemřel.

Španělská chřipka

Poměry počátkem října 1918 byly příšerné a utrpení našeho lidu se proměnilo přímo v kritickou situaci. V létě 1918 se ve Španělsku objevila hrozná nemoc a šířila se rychle Evropou jako mor. V září už byla v Rakousku. V Praze zachvátila tisíce lidí, kteří nemocí a podvýživou padali na ulici. Počátkem října zaplavila "Španělská" celé Čechy. Dorazila i do Hrošky a to v polovině října 1918. Celá nákaza si vyžádala tolik obětí na lidských životech, co světová válka. Nemoc začínala prudkou horečkou, která trvala mnoho dní. Stávalo se často, že byla postižena celá rodina. Vyučování na školách bylo přerušeno. Zde onemocněl i řídící učitel i slečna Veverková z Trnova, která v Hrošce učila od 16. září 1918.

V Hrošce podlehly "Španělské chřipce" následující osoby:

Josef Tomáš - rolník z čp. 35, ženatý
František Tomáš - chalupník z čp. 44, syn, ženatý
Anna Tomášová - z čp. 44, svobodná
Anna Kuchařová - z čp. 20, svobodná
Josef Havašílek - z čp. 31, ženatý, 6x střelen z revolveru

vojenské bunkry

Dělostřelecká tvrz Bouda

Dělostřelecká tvrz Bouda je jednou z 5 stavebně dokončených tvrzí v České republice a jedinou plně přístupnou veřejnosti. Začátek její stavby spadá do roku 1936 a před podpisem mnichovské dohody v září 1938 už byla zcela dokončena. Nachází se v lesích asi 3 km od Těchonína. Boudu tvoří 5 objektů – K-S 22a (vchodový objekt), K-S 21, K-S 22, K-S 23 a K-S 24. Objekt K-S 22 měl sloužit pro otočnou, výsuvnou dělostřeleckou věž. Všechny objekty tvrze jsou propojeny více než jedním kilometrem podzemních chodeb s vlastní elektrárnou, kasárnami a technickým zázemím.

Dělostřelecká tvrz Bouda byla krátce vojensky využita při pokusu o přestavbu na muniční sklad a stejně jako mnoho dalších pevností byla zejména v 50. letech 20. století poškozena n. p. Kovošrot při trhání pancéřových zvonů. Dnes slouží tvrz jako muzeum československého opevnění.

Můžete se podívat na jejich stránky: www.boudamuseum.com

Zdroj: wikipedia

Řopík

Řopík

Řopík je označení malé železobetonové pěchotní pevnůstky pohraničního opevnění. Lidové označení Řopík vzniklo podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo a zadávalo práci externím společnostem.

Ve třicátých letech 20. století se kolem hranic stavěly malé betonové pevnosti (střílny) na obranu proti napadení cizím agresorem, především nacistickým Německem . Byly to lehké objekty vz. 36 a vz. 37. Vz. 37, lidově nazývané řopíky. Objekty byly dále členěny na typy A, B, C, D, E, od kterých byly ještě různé modifikace podle místa výstavby (nátěr, omítky, zbarvení) a různých hrozících nebezpečí z pole nepřítele (tloušťka stěny).

Zdroj: wikipedie (kdyztak se tam podívejte je tam toho víc )

ČS opevnění 1935 - 1938

ČS opevnění 1935 - 1938

Na základě výše uvedených úvah se v roce 1934 Československu rozhodlo vybudovat stálé opěvnění po vzoru našeho spojence Francie. Stavba tohoto opevnění začala v roce 1935 a pokračovala až do roku 1938 do okupace pohraničních oblastí Německem.
Současně se stavbou tohoto opevnění byla také budována a modernizována i polní armáda. Do výzbroje byly zaváděny nové moderní zbraně a probíhaly práce na celkové reorganizaci naší tehdejší armády. Novinkou této doby bylo budování takzvané útočné vozby - tanků, jež měly tvořit páteř rychlých divizí (dnes bychom místo názvu rychlá divize použili spíše označení "tanková divize").

Naše stálé opěvnění lze rozdělit do tří základních typů:

lehké opevnění vzor 36 lehké opevnění vzor 37 těžké opevnění Lehké opevnění Toto opevnění se skládalo z velice jednoduchých objektů určených pro daleké čelní palby těžkých kulometů. Objekty měly být posilujícím prvkem pro klasické polní opevnění. Koncepce těchto staveb vycházela ze zkušeností z první světové války, kdy bylo tehdejší bojiště ovládáno kulometnými hnízdy oblopenými zákopovým systémem v předpolí doplněným rozsáhlými protipěchotními překážkami. V případě zájmu o podrobnější informace doporučuji návštěvu stránek Řopíky. Lehké opevnění Toto opevnění vycházelo z opevnění těžkého. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o velice zmenšený objekt těžkého opevnění. Bylo založeno na bočních palbách, díky čemuž bylo podstatně odolnější než opevnění vz.36. Bylo vyzbrojeno lehkými a těžkými kulomety. Toto opevnění mělo zpomalit postup nepřítele, případně zastavit jeho postup alespoň na několik málo dnů. V případě zájmu o podrobnější informace doporučuji návštěvu stránek Řopíky. Těžké opevnění Toto opevnění vycházelo z francouzských vzorů a bylo taktéž založeno na bočních palbách. Jednalo se o důmyslné odolné objekty vybavené veškerým zázemím. Obsahovalo generátor elektřiny, filtrovnu, zdroj pitné vody, ubykace posádky, sociální zařízení, zásoby potravin, zásoby munice a především vlastní zbraně. Vyzbrojeno bylo těžkými kulomety a protitankovými kanóny. Díky těmto svým vlastnostem mělo být schopno zastavit postup nepřítele a dlouhodobě mu vzdorovat. Těžké opevnění mělo být založeno na linii objektů těžkého opevnění - takzvaných pěchotních srubů. Tato linie byla na důležitých místech zesílana dělostřeleckými tvrzemi. Dělostřelecká tvrz byla tvořena skupinou srubů navzájem propojených rozsáhlým podzemím. Neobsahovala pouze pěchotní sruby, tedy objekty pro vlastní obranu proti nepříteli vyzbrojenými pěchotními zbraněmi, ale především dělostřelecké sruby. Jednalo se o objekty vyzbrojené 10 cm houfnicemi vz.38, nebo minometné sruby vyzbrojené 12 cm minonety vz. 38. Tyto dělostřelecké zbraně sloužily k podpoře linie pěchotních srubů a ničení nepřítele nacházejícího se ještě před touto linií. Pro potřeby zásobování podzemních skladišť tvrze zde byly ještě speciální vchodové objekty. Pěchotní srub T-S-27 je součástí tohoto ohromného obraného valu předválečného československa.