Koncentrační tábor Treblinka

Treblinka

Treblinka

Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard" (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Nacházela se v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.

Nádraží u tábora Treblinka, fotografie pochází z alba velitele tábora Kurta Franze, 1942 - 1943

Tábor byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí. Tato část byla s přijímací spojena úzkou lomenou uličkou, zvanou "roura" - "šlauch", kterou byli Židé hnáni do plynových komor.

Treblinka byla skutečná továrna na smrt - ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob.

Židé zatčení po potlačeném povstání ve varšavském ghettu odcházejí do transportu do Treblinky, 19. dubna - 16. května 1943

Transportní vlaky přibližně o čtyřiceti či padesáti vagónech, v nichž bylo deportováno 6 až 7 tisíc vězňů, končily svou cestu na nádraží v obci Treblinka, vzdálené 4 km od tábora. Odtud byly po 20 vagónech posílány do tábora. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, muži byli odděleni od žen a dětí a všichni byli donuceni svléknout se donaha. Potom byli "šlauchem" nahnáni do "umýváren", v nichž během asi 15 minut zemřeli na otravu plynem. Po skončení procedury židovští vězňové vytahali mrtvoly zadními dveřmi.

Ze začátku se těla pohřbívala do hromadných jam, později byla - podle příkazu Heinricha Himmlera, který tábor navštívil na přelomu února a března 1943 - spalována. To platilo i pro oběti již pohřbené, proto musely být hromadné hroby otevřeny a těla spálena. Ostatky byly spolu s popelem naházeny zpět do jam.

V přijímací části stála budova, nad níž visel prapor s červeným křížem - "Lazaret". Sem byli odváděni lidé, kteří nebyli schopni sami dojít do "umýváren", ovšem místo ošetření byli ihned zabiti.

Opuštěné vagóny byly vyklizeny, na jejich místo přijelo dalších dvacet vozů a celý proces se opakoval. Třídily se oděvy a předměty, které před "koupelí" odložily oběti v deportačních barácích. Postupně byli z transportů vybíráni bankéři a zlatníci, z nichž bylo sestaveno komando Goldjuden - "zlatožidé". Jejich úkolem bylo shromažďovat a třídit cennosti, s nimiž Němci, Ukrajinci a také místní obyvatelstvo živě obchodovali.

První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů. Z území Generálního gouvernementu bylo tedy v Treblince celkem zavražděno 738 000 Židů.

Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů. Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000.

Franz Stangl, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka v letech 1942 - 1943

Prvním velitelem tábora byl SS-Obersturmführer Imfried Eberl. V srpnu 1942 ho vystřídal SS-Obersturmführer Franz Stangl, který předtím velel táboru Sobibor. Od dubna 1943 velel táboru Kurt Franz, dosavadní Stanglův zástupce. Personál tvořilo 20 až 30 Němců, kteří zastávali vedoucí funkce, a přibližně 120 Ukrajinců, kteří sloužili jako stráže. Většina z nich byli sovětští váleční zajatci, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. A na 700 židovských vězňů bylo nasazeno na otrocké práce, včetně zajišťování chodu plynových komor a pohřbívání těl obětí.

Mezi vězni určenými na otrockou práci vznikla na počátku roku 1943 odbojová skupina, k níž se připojili také mnozí kápové a vedoucí pracovních skupin. Její pokus o vyvolání vzpoury se však nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch. Povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943. Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové zbraně a granáty. Podařilo se jim zapálit budovu, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy v táboře. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Ze sedmi set vězňů se zachránilo asi 70.

Zbytek vězňů, kterým se nepodařilo uprchnout, byl donucen zničit a zahladit stopy po všech aktivitách, které se v táboře udály. Potom byli také zastřeleni. Na místě vyhlazovacího tábora byl postaven statek.

V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, jenž má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely.

Symbolický hřbitov na místě bývalého vyhlazovacího tábora, 2001

Franz Stangl utekl po válce do Brazílie, odkud byl vydán zpět do Německa. Soudní proces se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970. Stangl byl odsouzen na doživotí. Na otázku: "Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den ?" odpověděl: "Podle mého odhadu mohl být transport otřiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté."

Konec 1. světové války

Konec 1. světové války

Váleční zajatci na Ostrově

V roce 1917 přišli na Ostrov Rusové. Jedné letní neděle se přišli podívat do Hrošky. Měli na sobě šedé ruské vojenské šaty a typickou vysokou vojenskou čepici. Všichni byli statní a silní. Vesměs větší než naši průměrní lidé. Ze všech vyzařovala úpřímnost a dobrosrdečnost. Kolem jednoho se utvořil hlouček našich lidí a ten vyprávěl, jak byl za velkých bitev v roce 1915 zajat a jak se dostal k nám do Josefova, kde hladem a nemocemi zmíralo desítky a stovky Rusů, jak byli vysláni do služby k sedlákům a na dvory. Vyprávěl o svém "chozjajstvu" (statku) poblíž Charkova. Na 500 desjatin má doma a tady dělá "otroka" ve dvoře! Druhý byl od Kyjeva, třetí - kozák od Donu, čtvrtý od Tomsku ze Sibiře. Všichni ale byli vesměs rolníci. Na jednom bylo znát, že není čistokrevný Rus. Byl šikmooký a snědý a pochází prý z Kirkizu z Turkestanu. Vyprávěl našim lidem o stepi, velbloudech, o orientálním Taškentu. Jedinou vadou těchto dobrosrdečných lidí bylo, že pili příliš mnoho kořalky - vodky.

Když roku 1917 v Hrošce po tříleté pauze začaly opět taneční zábavy, přicházeli si zatančit i Rusové. Naši byli na jejich tance nesmírně zvědaví. Dali Rusům "sólo" a oni tančili "kozáčka". Kirkiz zatančil svůj orientálský válečný tanec s nožem v zubech. Všichni Rusové se naše tance brzy naučili, jen jeden ohromný "baťuška" nemohl přijít do "hrošecké" noty. To ho mrzelo, pouze bumbal a když s ním nechtěla jít děvčata tancovat, zle se rozhorlil: "Frfluchte, čuny, aufpasen, počkajtě přídů bolševici, rozbijů vás" (uměl trochu německy, jelikož byl v Německu v zajetí a odtud utekl do Čech). A pak mocná pravice dopadla na stůl až se sklenice rozkutálely a slovanský bratr zaskřípal vztekle zuby a dal si opět nalít.

Někteří Rusové tu zůstali ještě dlouho po válce. V květnu roku 1918 přišli do Hrošky italští zajatci. Byli to vesměs mladí lidé, hezcí hoši, všichni menší nebo střední postavy. Jeden z nich, jménem Nelli, po skončení války "sbalil" v čp. 1 ošacení a uprchl neznámo kam.

Byl zde také i jeden Francouz, jmenoval se Josef. Tak se mu říkalo. Ten byl nejen hezký, ale měl velice jemné chování a inteligentní vystupování a to velmi působilo na hrošecké dámy. Jedna se dokonce zamilovala do Josefa tak, že sebrala tatíčkovi peníze, které měl za krávu a jeli s Josefem do Prahy. Tam peníze "promrhali" a navrátili se zpět do Hrošky. Tatínek ale mezitím sehnal četníky a ti hnali vrátivšiho se Pepíka "ke mlejnku" a kdyby ho byla mlynářova dcerka nezapřela, protože byl skrytý v košatém stromě, špatně by to bylo s láskou dopadlo.

Zoufalá bída

Rok 1917 byl rokem zoufalé bídy. Nebylo nic, petrolej, ani uhlí. Jako reakce na bídu byly zavedeny 3 bezmasé dny, ale masa se nedostávalo třeba i měsíc. Byl také omezen prodej piva, které se tehdy vařilo z pýřky. Pekl se ovesný, nebo i kukuřičný chléb. Byl silný nedostatek kůže, tudíž nešlo šít tolik potřebné boty. Proto byly zavedeny tzv. "botenky". Nedostatek živobytí donutil vládu, aby dala zemědělcům dovolené na setí, žně i výmlat. Jelikož bylo v roce 1917 sucho a nebylo možné semlít obilí na vodních mlýnech, lidé si zřizovali sítka do šrotovníků a "mleli" doma, přes velmi přísný zákaz úřadů.

Protože nebylo maso, byla vybíjena stáda krav, a protože nebyly krávy, byl zase nedostatek mléka. Od 1. května 1917 byly zavedeny "mlíčenky" a to v hodnotě 1/4 l na osobu. Později byly zrušeny a mléko se vydávalo pouze pro děti do 6. let. Cukru byl též velký nedostatek a jako příděl muselo stačit 3/4 kg na jeden měsíc. Lidé byli donuceni kupovat drahý cukerin. Stupňoval se také nedostatek obilí a brambor a proto byly nařízeny ty nejpřísnější rekvizice (odvody). Protože příděl, který ponechávala vláda zemědělcům, na uživení nestačil, snažil se každý co nejvíc schovat. Pytle s obilím se proto zakopávaly v přístodolkách, schovávaly se pod podlahová prkna na půdě, budovaly se dvojité stěny u kurníků aby se tam mohlo schovat co možná nejvíce pytlů s obilím. Lidská vynalézavost byla bezmezná, pytle s obilím se uvazovaly v košatých korunách stromů, dávaly se kravám pod žlab, zvláště trkavému dobytku, mezi bílé ženské prádlo, do truhel, jarmar, hrnců a navrch se narovnal uhnilý tvaroh, nebo do včelínů, do starých peřin, do kamen, trouby, atd. atd.

Toto rakouské úřady věděly a proto posílaly vojáky s komisemi, aby ve stavení prohledali každý kout a schované obilí zabavili. Pokud se něco takového našlo, byly udělovány velké pokuty. Stávalo se, že přišli čeští úředníci i čeští vojáci, snažili se cosi najít, někdy i našli a zabavili. Úřadům se zdálo, že čeští vojáci hledají málo a tak byli do našich vsí vysláni Maďaři.

Přísné rekvizice

Dne 20. prosince 1917 se po vsi rozneslo, že je zde nová rekvizice, v níž jsou čtyři maďarští vojáci. Hrošečtí občané byli zděšeni a honem se hledaly nové úkryty, poněvadž se šířila pověst, že Maďaři najdou všechno. Dále o tomto pěkně vypráví hrošecká pamětní kniha, kde se uvádí:

Byl jsem tehdy u babičky. Seděla u okna a pozorovala, v tom vidí v návsi vojáky a křičí: "Hochu honem, ten pytel mouky někam". Už jdou vojáci k nám. V síni byl velký pytel mouky a my s babičkou měli asi stejnou sílu. Nevím ani, jak jsme ho zatáhli do kůlny a přikryli otýpkou slámy. Netrpělivě čekáme a za chvíli slyšíme těžké vojenské kroky. V oknech se mihnou vojenské čepice a po náspi jdou silní chlapi, skuteční Maďaři. Na puškách se jim blýskají bodla. Babička se v koutku světnice tiše modlí "otčenáš". Mě zase hrůzou vstávají vlasy, teď nás rozsekají, myslím si. Najednou - ťukají... Babičce se chvěje brada a nemůže ani říci - dále. Nejprve lehce vchází komise a následuje tvrdý krok Maďarů. Jeden z mohutných vojáků se ostře koukl po světnici. Babička se chvěje jako lísteček a komise začíná vyplňovati soupis. Dostupné zásoby se ale komisi zdají býti malé a tak Maďaři jdou hledati. Musím jíti se silným Maďarem na špýchar. Vše v pořádku. Dále do stodoly, zde pokouká a též vše v pořádku. Poté ale jde ke kůlně a otevírá vrata. Hrůzou ani nedýchám. On pevně stojí a rozhlíží se. Pak zvedne otýpku slámy. Zabělá se pytel s moukou. Maďar se ale usměje, pečlivě zase otýpkou pytel přikryje, pak mě vezme za rameno jako zločince, pískne na ostatní vojáky, zamračí se a jdeme do síně. Zde už čeká babička celá zkroucená. Maďar k ní přistoupí a zahučí cosi ve své rodné řeči a pak se lámanou češtinou ptá babičky, jestli je ve stavení sama a kde jsou synové. "Táta v listopadu umřel" začíná babička a utírá si oči "a hoši už jsou tři roky pryč. Jeden v Rusku, druhý v Itálii, třetí v Haliči a tak tu jsme tuhle s hochem teď sami". Maďar se na mě podívá a povídá babičce. "Já doma mít taky kluk" a ukazuje, že jest ještě malý, "máma tak" - ukazuje, že je slabá, "a statek mít doma, velký statek mít a já tri rok na válka, tri rok" a mohutný Maďar temně po maďarsku zaklel.
Babička byla ráda, že s ní ten cizí člověk tak pěkně mluví, skočila do komory a přinesla mísu buchet. Když řekla "vemte si hoši" , Maďaři rozuměli všichni a jen se usmívali. Silný Maďar se ohnivě zakousl do buchty, podíval se jak je bílá a povídal " Tak muka je ?" Babička, že není ! On se ale ohlédl na mě, zahrozil na babičku prstem a zasmál se.

V tom jde komise ze světnice a ptá se Maďarů, co našli. Velký, silný Maďar kroutí tak vážně hlavou, že nic, že bych byl za ním zrovna zařval smíchy. No a komise odchází. Babička je jde vyprovodit k brance, chvíli se za nimi dívá a když zkřehlá přijde do světnice, povídá: "Vidíš hochu, voni ty Maďaři nejsou tak zlí". Já jsem neměl kdy říci - "se ví, že né" natáhl jsem "holštýble" a už jsem se byl na návsi podívat, jak budou Maďaři řádit. A co jsem viděl? Před Červinkovými měli tři mladí urostlí Maďaři pušky opřené u plotu a "puškovali" (koulovali) děvčata. Ten náš čtvrtý stál zadumán a opřen o branku. Kdoví na co myslel?

České srdce

Následující rok 1918 byl stále kritický a neustále se zvyšoval nedostatek potravin. Na většinu dostupných výrobků se stanovovala maximální cena. Lidé museli platit za potraviny až desetinásobek ceny původní. Jelikož byl na venkově nedostatek šatstva i obuvi, docházelo pravidelně ke směnám za nabídnuté obilí. Až z Trutnova chodily do Hrošky poměrně slabé ženy, přinášely nějaké šatstvo a za to dostaly brambory, mouku a obilí. Protože hrozil všeobecný hlad, byl zřízen spolek "České srdce" pro podporu dětí z Prahy. Až tisíc dětí bylo posíláno z Prahy na venkov. Zde v Hrošce bylo sedm dětí.

Sucho a mráz

Kromě všech válečných útrap, bylo na jaře 1918 takové sucho, že bylo špatné obilí a jetel a seno nebyly vůbec. Ve chlévech se podestýlalo pýřkou a listím, které se na podzim přivezlo z Doubravy. Dobytek se musel krmit pýřkou a starou slámou. V čp. 13 se opravovala střecha a veškeré došky se zkrmily dobytku. Sláma nebyla k dostání, úřady i nadále přísnými rekvizicemi vymáhaly seno a slámu. Brambory, které trochu vyrazily, byly dne 4. a 5. června 1918 spáleny silným mrazem, který dosahoval až -50 °C. Brambory zcela zčernaly, ale za čtrnáct dní znovu vyrazily. Žita, která v té době zrovna kvetla, byla také těmito silnými mrazy zcela zničena.

Odvody

Když byl čas žní, zdálo se, že pro nedostatek pracovních sil zůstane obilí na poli. Vojenský odvod stíhal odvod a 18. ledna 1918 šli k odvodu hoši 18ti letí. Byl to ročník 1900. Kdo byl ale narozen v prosinci 1900, bylo mu vlastně 17 let! Ti, kteří byli povoláni k odvodu, si dělali sami rány, které potom těžko hojili, jen aby nebyli odvedeni. Do ran si dávali jed, koňský prach, do uší si lili med a říkali, že se jim sbírá v hlavě (někteří opravdu odvedeni nebyli).

V polovině roku ti vojáci, kteří trávili dovolenou, už nechtěli jít znovu na frontu. Bylo proto vydáno přísné nařízení o těch, kteří sběhnou, ale nepomohl ani nejpřísnější trest. Ještě v srpnu roku 1917, když byl v hrošecké hasičské zbrojnici zavřen jeden uprchlý vojín, se na něho chodili lidé dívat a říkali: "chudák bude zastřelen". A o rok později z Hrošky, Ještětic a Újezda bylo těchto utečenců celé desítky. Občas bylo vidět, jak dezertéři prchali k Doubravě a za nimi klusali četníci. Lidé si z nich veřejně tropili smích. Za co byl dříve provaz, to bylo nyní ve vsi k smíchu. Četnictvo, policie a vojsko bylo bezmocné. Zdejší četnictvo bylo tak zabráno honěním českých vojínů, že ani nevypátralo útočníka, který 2. října 1918 v noci střelil šestkrát z revolveru do člena obecního výboru Josefa Havašílka, který hlídal na poli zelí. Byl tak těžce zraněn, že když se k jeho zranění ještě přidružila "španělská" chřipka, tak 2. listopadu 1918 zemřel.

Španělská chřipka

Poměry počátkem října 1918 byly příšerné a utrpení našeho lidu se proměnilo přímo v kritickou situaci. V létě 1918 se ve Španělsku objevila hrozná nemoc a šířila se rychle Evropou jako mor. V září už byla v Rakousku. V Praze zachvátila tisíce lidí, kteří nemocí a podvýživou padali na ulici. Počátkem října zaplavila "Španělská" celé Čechy. Dorazila i do Hrošky a to v polovině října 1918. Celá nákaza si vyžádala tolik obětí na lidských životech, co světová válka. Nemoc začínala prudkou horečkou, která trvala mnoho dní. Stávalo se často, že byla postižena celá rodina. Vyučování na školách bylo přerušeno. Zde onemocněl i řídící učitel i slečna Veverková z Trnova, která v Hrošce učila od 16. září 1918.

V Hrošce podlehly "Španělské chřipce" následující osoby:

Josef Tomáš - rolník z čp. 35, ženatý
František Tomáš - chalupník z čp. 44, syn, ženatý
Anna Tomášová - z čp. 44, svobodná
Anna Kuchařová - z čp. 20, svobodná
Josef Havašílek - z čp. 31, ženatý, 6x střelen z revolveru

vojenské bunkry

Dělostřelecká tvrz Bouda

Dělostřelecká tvrz Bouda je jednou z 5 stavebně dokončených tvrzí v České republice a jedinou plně přístupnou veřejnosti. Začátek její stavby spadá do roku 1936 a před podpisem mnichovské dohody v září 1938 už byla zcela dokončena. Nachází se v lesích asi 3 km od Těchonína. Boudu tvoří 5 objektů – K-S 22a (vchodový objekt), K-S 21, K-S 22, K-S 23 a K-S 24. Objekt K-S 22 měl sloužit pro otočnou, výsuvnou dělostřeleckou věž. Všechny objekty tvrze jsou propojeny více než jedním kilometrem podzemních chodeb s vlastní elektrárnou, kasárnami a technickým zázemím.

Dělostřelecká tvrz Bouda byla krátce vojensky využita při pokusu o přestavbu na muniční sklad a stejně jako mnoho dalších pevností byla zejména v 50. letech 20. století poškozena n. p. Kovošrot při trhání pancéřových zvonů. Dnes slouží tvrz jako muzeum československého opevnění.

Můžete se podívat na jejich stránky: www.boudamuseum.com

Zdroj: wikipedia

Řopík

Řopík

Řopík je označení malé železobetonové pěchotní pevnůstky pohraničního opevnění. Lidové označení Řopík vzniklo podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo a zadávalo práci externím společnostem.

Ve třicátých letech 20. století se kolem hranic stavěly malé betonové pevnosti (střílny) na obranu proti napadení cizím agresorem, především nacistickým Německem . Byly to lehké objekty vz. 36 a vz. 37. Vz. 37, lidově nazývané řopíky. Objekty byly dále členěny na typy A, B, C, D, E, od kterých byly ještě různé modifikace podle místa výstavby (nátěr, omítky, zbarvení) a různých hrozících nebezpečí z pole nepřítele (tloušťka stěny).

Zdroj: wikipedie (kdyztak se tam podívejte je tam toho víc )

ČS opevnění 1935 - 1938

ČS opevnění 1935 - 1938

Na základě výše uvedených úvah se v roce 1934 Československu rozhodlo vybudovat stálé opěvnění po vzoru našeho spojence Francie. Stavba tohoto opevnění začala v roce 1935 a pokračovala až do roku 1938 do okupace pohraničních oblastí Německem.
Současně se stavbou tohoto opevnění byla také budována a modernizována i polní armáda. Do výzbroje byly zaváděny nové moderní zbraně a probíhaly práce na celkové reorganizaci naší tehdejší armády. Novinkou této doby bylo budování takzvané útočné vozby - tanků, jež měly tvořit páteř rychlých divizí (dnes bychom místo názvu rychlá divize použili spíše označení "tanková divize").

Naše stálé opěvnění lze rozdělit do tří základních typů:

lehké opevnění vzor 36 lehké opevnění vzor 37 těžké opevnění Lehké opevnění Toto opevnění se skládalo z velice jednoduchých objektů určených pro daleké čelní palby těžkých kulometů. Objekty měly být posilujícím prvkem pro klasické polní opevnění. Koncepce těchto staveb vycházela ze zkušeností z první světové války, kdy bylo tehdejší bojiště ovládáno kulometnými hnízdy oblopenými zákopovým systémem v předpolí doplněným rozsáhlými protipěchotními překážkami. V případě zájmu o podrobnější informace doporučuji návštěvu stránek Řopíky. Lehké opevnění Toto opevnění vycházelo z opevnění těžkého. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o velice zmenšený objekt těžkého opevnění. Bylo založeno na bočních palbách, díky čemuž bylo podstatně odolnější než opevnění vz.36. Bylo vyzbrojeno lehkými a těžkými kulomety. Toto opevnění mělo zpomalit postup nepřítele, případně zastavit jeho postup alespoň na několik málo dnů. V případě zájmu o podrobnější informace doporučuji návštěvu stránek Řopíky. Těžké opevnění Toto opevnění vycházelo z francouzských vzorů a bylo taktéž založeno na bočních palbách. Jednalo se o důmyslné odolné objekty vybavené veškerým zázemím. Obsahovalo generátor elektřiny, filtrovnu, zdroj pitné vody, ubykace posádky, sociální zařízení, zásoby potravin, zásoby munice a především vlastní zbraně. Vyzbrojeno bylo těžkými kulomety a protitankovými kanóny. Díky těmto svým vlastnostem mělo být schopno zastavit postup nepřítele a dlouhodobě mu vzdorovat. Těžké opevnění mělo být založeno na linii objektů těžkého opevnění - takzvaných pěchotních srubů. Tato linie byla na důležitých místech zesílana dělostřeleckými tvrzemi. Dělostřelecká tvrz byla tvořena skupinou srubů navzájem propojených rozsáhlým podzemím. Neobsahovala pouze pěchotní sruby, tedy objekty pro vlastní obranu proti nepříteli vyzbrojenými pěchotními zbraněmi, ale především dělostřelecké sruby. Jednalo se o objekty vyzbrojené 10 cm houfnicemi vz.38, nebo minometné sruby vyzbrojené 12 cm minonety vz. 38. Tyto dělostřelecké zbraně sloužily k podpoře linie pěchotních srubů a ničení nepřítele nacházejícího se ještě před touto linií. Pro potřeby zásobování podzemních skladišť tvrze zde byly ještě speciální vchodové objekty. Pěchotní srub T-S-27 je součástí tohoto ohromného obraného valu předválečného československa.

Koncentrační tábor Osvětim

Když v sobotu 27. ledna 1945, vstoupili rudoarmějci do koncentračního tábora Osvětim v Polsku, našli tam 2819 úplně zubožených lidí, kteří se sotva drželi na nohou, zbytky krematorií a plynových komor, hromady mrtvol, 293 balíků ženských vlasů o váze 7000 kg, zprávy o odeslání 112 tun drtě z lidských kostí, kopce z bot, zubních kartáčků, brýlí, protéz a nádobí. Podle mimořádné komise znalců, jež byla vytvořena k posouzení účelu tábora, "by plakal snad i kámen".

Všichni, kteří se dostali do Osvětimi, byli hned po příjezdu do tábora podrobeni selekci. Třídění bylo velmi rychlé. Jeden za druhým předstupoval před esesáka, aniž tušil, že jde o život. K rozhodnutí o tom, zda předstupující osoba měla žít či zemřít, stačilo několik vteřin. Pohyb palce pravé ruky esesáka.

Fyzicky zdatné svlékli do naha, oholili jim hlavu a ještě chvíli mohli pobýt v lágru jako nacističtí otroci. Ti, kteří při selekci neuspěli, byli posláni rovnou do plynu.

Rudolf Höss, velitel tábora, si liboval: "Ve srovnání s Treblinkou jsme byli dokonalejší. Používali jsme cyklón B - krystalickou modrou skalici, kterou jsme vhazovali do komory smrti nevelkým otvorem. Podle klimatických podmínek umírali lidé v této komoře během tří až patnácti minut. Druhé zdokonalení bylo, že jsme vystavěli plynovou komoru, do které jsme mohli umístit současně 2000 lidí. Malé děti jsme utratili všechny, protože nemohly pracovat."

Děti skutečně nikdo nešetřil - Polka Helena Šmaglewská vyprávěla: "V tu dobu, kdy byli v krematoriu nejvíce vyhlazováni Židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria živé, aniž by je předtím zadusili plynem. Jejich křik bylo slyšet po celém táboře." Jindy je usmrcovali injekcemi karbolové kyseliny do srdce.

Polka Sofie Fljaksová přijela do Osvětimi těhotná. Dostala tři injekce do bederní krajiny, které vyvolaly předčasný porod. Ihned po něm jí dítě odebrali. Někdy vězeňkyně po jedné noci uviděly u dřevěných baráků třeba tisíc dětských kočárků, někdy "jen" sto.

K jídlu dostávali vězňové naběračku polévky s kusem chleba. Byla to teplá, odporně páchnoucí voda. Dostávali ji v kotlících, které se vyplachovaly jen studenou vodou. Není divu, že pak téměř neustále trpěli průjmy. Latrína byla otřesná. Toaletní papír chyběl. Smělo se na ni jen ráno před snídaní a pak až večer po apelu. Nemocní tedy používali kotle i jinak. A pak je zase opláchli jen studenou vodou.

"Zakrátko potom přinesli polévku, ve které plavalo možné i nemožné, jako například shnilý tuřín, pohanka, klasy všech druhů obilí, kousky zmrzlé dýně, košťály a červená řepa, která dodávala směsi růžovou barvu. Jedlo se z jednoho hrnce, vždy pět nebo deset lidí. Chuti, již tak bídné, to nedodalo, pomyslíme-li, že jsme neměli lžíce. Mnozí ohrnovali nos, nebo vůbec nejedli, ale to já zase ne, jíst se musí. Jak a co, je jedno. Nacpala jsem do sebe, kolik se jen vešlo. Pomáhala jsem si zuby a rukama, právě tak jako ostatní, co měli rozum a nedělali ze sebe fajnovky," líčila jídlo v Osvětimi tehdy čtrnáctiletá Helga Weissová.

Přesto lidé přežívali a přežili. Když je Rudá armáda našla v Osvětimi v zuboženém stavu, byli nemocní, omrzlí, roztřesení. Pramálo jim pomohlo, že Rudolf Höss, vedoucí tábora, byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Polsku popraven.

Navíc u mnohých osvobozených propukl tzv. KZ-syndrom, hrůznými zážitky podmíněná změna osobnosti. Projevovala se různě - depresemi, pocity strachu, bolestmi hlavy, poruchami paměti, neurózou.

Pozdní následky se objevovaly i po desetiletích. Jeden muž z Osvětimi začal až v roce 1947 trpět průjmy a panickými záchvaty strachu. I to byla Osvětim

Osm tun lidských vlasů. Přes milion šatů - zavšivených hadrů. Hromady nedopálených lidských těl v krematoriích. Stovky na poslední chvíli zastřelených či zaživa upálených, s očima vykousanýma od krys. A na hnijících palandách bloků - kostry oblečené do lidské kůže nebo děti, kterým snad nikdy nebylo dopřáno dosyta se najíst.

Rádi bychom uhnuli s očima, ale není kam. Chtěli bychom zapomenout, ale nemůžeme. Co si počít na místě, kde vězňům vyprávěli vtipy, aby zjistili, jestli a kolik mají zlatých zubů? Co říci o místě, kde "anděl smrti" Mengele zkoušel v rámci svých pokusů, kolik dní vydrží novorozeně bez mléka? Co dělat s místem, kde se z kostí stávalo hnojivo a z lidských vlasů matrace..?

"Slovo holocaust pochází z řeckého pojmu "úplně spálený" a vztahuje se k obětování ohněm. Ale žádnou byť sebeděsivější oběť starověku nelze srovnat s vyhlazováním evropských Židů Němci v letech 1935 - 1945. Je to jedna z nejostudnějších epizod dějin lidstva. Němci se pokoušeli vyhladit řadu dalších etnických skupin - např. cikány nebo Slovany. Během asi 10 let zemřelo téměř 6 miliónů Židů masově a s nepopsatelnou krutostí v koncentračních táborech. Vyhlazovány byly i židovské děti, pro které byly zřizovány zvláštní "továrny na smrt".

CIKÁNSKÝ TÁBOR

Cikánský tábor byl v Osvětimi zřízen v roce 1943 a nacházel se v úseku BIIe tábora Osvětim II - Březinka (Auschwitz II - Birkenau). V táborové evidenci bylo zachyceno 20 923 osob. Vězňové byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. Romové v cikánském táboře rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengele. Jedinou nadějí na přežití byl transport do jiných koncentračních táborů. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s postupující frontou, kdy byli práceschopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s dětmi byli jako práce neschopní ponecháni v Osvětimi a v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria, které v těch dnech nebylo v provozu.

Většina Romů deportovaných do Osvětimi a jiných táborů z Protektorátu Čechy a Morava své věznění nepřežila. Počet obětí se dá těžko určit, jisté je, že do českých zemí se po válce vrátilo 583 bývalých romských vězňů. Tak byla jako celek zlikvidována skupina českých Romů, do níž řadíme i Romy žijící na Moravě.

Celkově věznění v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř 20 000 Romů a Sintů z různých zemí.

Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000 - 500 000 osob.

FOTKY