2. SVĚTOVÁ VÁLKA -vzestup Německa

Spojenci:

Spojené království - Winston Churchill
Francie
SSSR - Josif Stalin
USA- Franklin Roosevelt
Čína
Kanada
Austrálie
Polsko
Jugoslávie
Československo
a další státy

Osa:

Německo – Adolf Hitler
Itálie - Benito Mussolini
Japonsko - Hirohito
Rumunsko
Finsko
Maďarsko
Bulharsko
Slovenský stát
Chorvatsko
a další státy

• 2.1 Vzestup Osy
• 2.1.1 Invaze do Polska
• 2.1.2 Zimní válka
• 2.1.3 Obsazení Dánska a Norska
• 2.1.4 Německý útok na západ
• 2.1.5 Bitva o Británii
• 2.1.6 Řecko a Jugoslávie
• 2.1.7 Válka v Africe a na Středním východě
• 2.1.8 Přepadení Sovětského svazu

Invaze do Polska

Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Glivici příslušníky SS v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie. Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg („blesková válka“).
Mezi 8. a 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Na dobytém území probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen. Podobně 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno sovětskou NKVD v tzv. katyňském masakru.

Zimní válka

Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území.

Obsazení Dánska a Norska

Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům. Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno.
Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod, čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo bez boje během jediného dne, zatímco v Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga.

Německý útok na západ

Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg („válka v sedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb.

Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Maasu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor.
Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Maase, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Maasy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu.

Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě a Aisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho Itálie. Útok Italů v Alpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem. V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiègne v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy. Pétain zde nastolil kolaborantský, loutkový vichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela exilového hnutí Svobodných Francouzů postavil generál Charles de Gaulle. Francouzská flotila zakotvená v alžírském Oranu byla však 3. července napadena[2] britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců.

Bitva o Británii

Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska.
Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. „den orla“ (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství „nemnohých“ náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů.


Řecko a Jugoslávie

Již od třicátých let směřoval Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přejití do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance.

6. dubna překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato, pročež 17. dubna přijalo jugoslávské velení bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen chorvatský loutkový stát pod vedením Ustašovců. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padla 9. dubna do rukou Němců Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno.O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly letecký výsadek na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty, přičemž nejprve nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací.

Válka v Africe a na Středním východě

Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho Afrikakorps zpět Kyrenaiku a přístav Benghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti Tobrúk, bráněnému australskými vojáky. Jelikož Tobrúk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců.
Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v Iráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované Sýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a Libanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do Etiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž Italská východní Afrika vzala zasvé.

Přepadení Sovětského svazu

Boj proti bolševismu náležel společně se získáním „životního prostoru“ na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň.
Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím skupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili Oděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku Dvinu a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu Einsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeré židovské obyvatelstvo a politické komisaře. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými příslušníky Rudé armády a s partyzány.
Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za Ural. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září Němci spolu s Finy odřízli Leningrad, čímž začalo více než dva roky trvající obležení tohoto města. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 Sovětů.
Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do Rostova a na Krym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, oplývající moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu ztroskotala.

Zdroj: Wikipedie

Dachau- fotografie

Vzpomínky-Označení žlutou hvězdou- Ruth Grossová

Na začátku srpna 1941 jsem šla s jedním mladým mužem kus cesty po ulici od synagogy až na roh Artilleriestrasse. Zeptal se mne, jestli už vím, že odteď musíme všichni nosit na šatech žlutou hvězdu. Podívala jsem se na něj nevěřícně se strany a zespoda - byla jsem mnohem menší než on, protože mi bylo právě deset let, a chtěla jsem vědět, jestli je to něco podobného jako ty malé fosforeskující brože ve tvaru pudlíků nebo ryb, které jsme nosili na klopách kvůli zatemnění. Krátce na to jsme se při hodině ručních prací učili přišít podšívku na žlutou šesticípou hvězdu (černou na žlutém podkladě) a čistě ji zaobroubit. Můj pátý školní rok, 1941/1942, byl tedy tím rokem, kdy jsme začali nosit žlutou hvězdu. Nerada nyní vysvětluji své pocity, které jsem měla v dětství, protože je možno je odvodit z pozdějších zážitků a událostí, ale musím vám něco vysvětlit: my jsme se za to nestyděli. Necítili jsme ani ponížení, ani jsme neměli pocit méněcennosti. Bylo tomu zcela naopak: byli jsme to my, kdo stál na straně spravedlnosti a práva. Zlo a bezpráví působili ti druzí. A právo nakonec jistě zvítězí. Cítili jsme se jako Makabejští, kteří bojovali ve jménu své víry proti přesile. Na tyto myšlenky jsme my děti nepřišly samy, ale doma nám je na cestu vštěpovali naši rodiče a ve škole naši učitelé. Jako zaklínadlo nás doprovázela slova 121. žalmu, která jsme během posledních prázdnin sborově nastudovali: Hine lo janum welo jischan, Schomer Israel. Viz, ochránce Izraele nespí a neodpočívá. Ale když si dnes představím - a představuji si to často, že bych byla tenkrát jako matka posílala své děti, 10 nebo 12 let staré, se žlutou hvězdou na šatech na ulici a do školy, nevím, jestli by mi byly tenkrát vůbec pomohly myšlenky na konečnou spravedlnost. Matky tenkrát jistě trpěly více než jejich děti. Na cestě do školy přešla na stanici rychlodráhy u zoologické zahrady, kde byla vždycky tlačenice, těsně kolem mne nějaká žena, a strčila mi nenápadně tabulku čokolády. Jednou mě zadržel policista v Joachimstrasse, protože se mi při běhu (chodila jsem do školy pořád pozdě) rozepnul kabát. Vytknul mi, že pak není vidět mou hvězdu. Musela jsem si kabát zapnout.

V zimě jsem nosila tmavě modrý kabát s kožešinkou, který mi ušila moje matka - jistě to byla králičina - a k tomu světlý rukávník na šňůrce. Bylo to ale v době, kdy Židé již dávno museli odevzdat všechny kožešiny, stejně jako tisíce jiných věcí - šperky, stříbro, rádia, jízdní kola, psací stroje, domácí elektrické spotřebiče atd. Protože jsem se nechtěla vzdát svého rukávníku, přišila mi matka na šňůrku stužku s nápisem: majetek paní Berty Pisarkové. Oné zimy 41/42 jsem se třásla před každým policistou, který by mne mohl zadržet kvůli rukávníku, který jsem nosila vedle své židovské hvězdy. Ale mému rukávníku se nic nestalo.

Ukázka z: Hazel Rosenstrauch (ed.): Aus Nachbarn wurden Juden. Ausgrenzung und Selbstbehauptung 1933 - 1942, Berlin 1991, pp. 120-121.

Zdroj: www.holocaust.cz

Holocaust

Pronásledování a genocida Židů, Romů a dalších skupin, jež nacisté považovali za méněcenné - patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků. Milióny mužů, žen a dětí byly bezcitně zavražděny ve jménu ideologie, jež hlásala nadřazenost tzv. "germánské rasy".

Zdroj: www.holocaust.cz

Heinrich Luitpold Himmler

(* 7. října 1900 - † 23. května 1945) byl Říšským vůdcem SS, šéfem Gestapa, velitelem zbraní SS, ministrem vnitra a organizátorem hromadného vyvražďování Židů. Později se také stal vedoucím organizátorem Holokaustu.

MLÁDÍ: Narodil se v rodině zbožného přísného římsko-katolického učitele, který určitou dobu vychovával bavorského korunního prince. Himmler získal vzdělání na střední škole v Landshutu. V roce 1917 nastoupil jako dobrovolník do armády. Koncem první světové války sloužil v armádě jako kadet u 11. bavorského pluku. V roce 1918 byl demobilizován a začal pracovat jako praktikant na statku v Ingolstadtu. V roce 1919 složil maturitní zkoušku a do roku 1922 studoval na zemědělské fakultě vysokého učení technického v Mnichově, kterou úspěšně absolvoval s akademickým titulem Diplomlandwirth.

V roce 1922 nastoupil jako asistent u firmy na výrobu umělých hnojiv ve Schleissheimu u Mnichova. V roce 1922 vstoupil také do Röhmovy polovojenské organizace Reichsflagge. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a zúčastnil se neúspěšného pokusu o převrat v listopadu 1923. V roce 1924 byl bez zaměstnání a v roce 1925 nastoupil jako sekretář Gregora Strassera v župní služebně NSDAP v Landshutu. V roce 1926 přešel do ústředí NSDAP v Mnichově. V roce 1927 se oženil. Hovořil 5 jazyky.

NA VRCHOLU SVÝCH SIL: V lednu 1929 byl Heinrich Himmler jmenován velitelem Hitlerovy osobní ochranky SS (Schutz Staffel), která v té době měla 200 mužů.

V roce 1930 byl zvolen poslancem Říšského sněmu za NSDAP pro oblast Weser-Ems. Himmler se soustředil na rozšíření SS. V roce 1933 měly SS již 52 tisíc mužů a Himmler snažil se získat jejich nezávislost na SA Ernsta Röhma, kterým byly podřízeny.

V roce 1931 Himmler založil v rámci SS původně ideologickou zpravodajskou službu strany, poté bezpečnostní službu SD (Sicherheitsdienst), jejímž vedením pověřil Reinharda Heydricha. Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich tak do roku 1933 upevnili moc nacistů v Bavorsku.

V březnu 1933 se Himmler stal mnichovským policejním prezidentem a krátce poté velitelem politické policie v Bavorsku. V září 1933 se stal velitelem všech jednotek politické policie kromě Pruska, kde byl formálně podřízen Hermannu Göringovi. 20. dubna 1934 se stal šéfem Pruské policie a tajné statní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei). Rozhodujícím přelomem Himmlerovy kariéry byla „Noc dlouhých nožů“ 30. června 1934, kdy bylo násilně odstraněno celé původní velení SA včetně Ernsta Röhma. Himmlerovi se uvolnila cesta k vybudování skutečně nezávislé organizace SS, která by plně hájila nacionálně socialistickou myšlenku a převedla by rasistické myšlenky režimu v dynamický princip rozhodné akce.

17. června 1936 Heinrich Himmler úspěšně dosáhl převzetí politické a kriminální policie v celé Třetí říši, stal se šéfem tajné státní policie Gestapo ke svému postavení Říšského vůdce SS (SS-Reichsführer). Himmler byl velmi schopným organizátorem a správcem, byl pracovitým a výkonným úředníkem, který přivedl k dokonalosti všechny metody organizovaného státního terorismu proti politickým a ostatním odpůrcům režimu.

Zdroj: www.wikipedie.cz

lidé a děti z koncentračních táborů

Poslední transporty a konec války v Terezíně

Pouhý týden po ukončení natáčecích prací na propagandistickém filmu byli představitelé židovské samosprávy informováni komandanturou SS, že vzhledem k nedostatečné výrobní kapacitě Terezína bude nutno vypravit větší počet vězňů na Východ k pracovnímu nasazení ve válečné výrobě. Den před vypravením prvního z nich byl popraven druhý židovský starší Terezína dr. Paul Eppstein. Do transportů byli zařazeni téměř všichni členové rady starších a další představitelé židovské samosprávy i se svými rodinami. Do Osvětimi II-Birkenau tak od 28. září do 28. října 1944 odjelo na 18400 lidí. Z nich přežilo jen 1574 osob.

Komandantura SS cynicky nabízela ženám, že mohou odjet za svými dříve deportovanými muži. Ty se pak i s dětmi dobrovolně hlásily do transportů a odjížděly na smrt. Je zřejmé, že jedním z momentů, které vedly k takovému vyprázdnění terezínského ghetta a deportování lidí v produktivním věku, jakož i dosavadních pracovníků samosprávy, byla snaha oslabit rezistenční potenciál Terezína. Svědčí o tom i dopis, který tehdy Himmler zaslal vyššímu veliteli SS a policie a současně německému státnímu ministrovi v protektorátu K.H.Frankovi, v němž upozorňoval na možnost povstání v českých zemích v nejbližších týdnech a nutnost preventivních opatření.

Po odchodu poslední vlny transportů zůstalo v Terezíně asi 11000 vězňů. Dramatický úbytek pracovních sil musela nahradit práce žen, mladistvých i dětí. Těžce se vzpamatovávala také samospráva, která plně obnovila činnost až v prosinci. Novým židovským starším byl jmenován Benjamin Murmelstein. V čele nové rady starších stál dr. Leo Baeck. Obtížná situace na konci roku 1944 vyvolávala u mnohých vězňů obavy, že tábor bude likvidován. S úlevou proto přijali příjezd nových vězňů ze Slovenska. Od prosince 1944 do Terezína ve čtyřech transportech postupně přijelo na 1400 slovenských Židů z tábora v Seredi, odkud byli předtím odesíláni do Osvětimi II -Birkenau. Po zastavení provozu tamních vyhlazovacích zařízení byly transporty přesměrovány do Terezína. Slovenští Židé přinesli i zprávy o tom, jak osvětimská továrna na smrt fungovala. Pro ty, kteří v Terezíně zůstávali, to znamenalo konec iluzí o osudech jejich rodinných příslušníků, příbuzných a známých, kteří byli deportováni předchozími transporty.

V polovině ledna 1945 rozhodl Hlavní úřad říšské bezpečnosti, aby do Terezína byli posláni k "uzavřenému pracovnímu nasazení" členové smíšených manželství (židovsko-árijských) z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Z protektorátu sem byli deportováni také tzv. židovští míšenci. V Terezíně měli být příslušníci obou těchto diskriminovaných skupin obyvatelstva internováni a zároveň nahradit úbytek pracovních sil způsobený podzimními transporty. První z transportů s těmito vězni přijel z Prahy 31. ledna 1945. Do poloviny dubna bylo do Terezína deportováno 5 736 příslušníků obou uvedených skupin.

Další skupinou nových vězňů se stalo 1150 maďarských Židů, kteří byli původně nasazeni na opevňovací práce u Vídně a v březnu 1945 deportováni do Terezína. Blížící se konec války a stále zřejmější nadcházející porážka Hitlerova Německa vyvolávaly stále větší nervozitu v řadách SS. Na jedné straně se znovu připravovalo propagandistické využití Terezína jako klamného alibi zakrývajícího genocidu Židů. Zároveň však probíhaly přípravy na možnou fyzickou likvidaci vězňů před příchodem spojeneckých vojáků. Tyto přípravy vyvolaly značné pobouření vězňů. Pro jejich odpor musela být nakonec zastavena výstavba plynové komory v jedné části bývalého opevnění. Dokončena však byla výstavba tzv. kachního rybníku v jednom z pevnostních příkopů, což bylo ve skutečnosti prostranství, jež bylo možno hermeticky uzavřít a využít k likvidaci vězňů utopením či postřílením.

Zatím však sám Himmler počítal s využitím Židů jako nejcennějšího kapitálu ve vyjednávání se spojenci. Po jeho jednání 15. ledna 1945 s bývalým předsedou švýcarské Spolkové rady Jean Marie Musym bylo nařízeno vypravení transportu z Terezína do Švýcarska. Pro jeho 1200 příslušníků, kteří dne 5. února 1945 do Švýcarska skutečně odjeli, to bylo nečekané vysvobození. Mnozí z těch, kteří v Terezíně zůstali, tomu, že transport skutečně jede do Švýcarska nevěřili. Až zprávy ilegálně poslouchaného zahraničního rozhlasu potvrdily, že transport skutečně do Švýcarska dojel.

Součástí alibistických plánů SS byla i druhá návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Po inspekční cestě Adolfa Eichmanna do Terezína na počátku března 1945 bylo nařízeno nové "zkrášlování" města, které trvalo celý měsíc. V jeho rámci byla obnovena činnost kavárny, nařízena divadelní představení a koncerty, na náměstí opět hrála hudba promenádní koncerty.

Delegace přijela do Terezína 6. dubna 1945 a tvořili ji dr. Otto Lehner a Paul Dunant. Dr. Lehner po jejím uskutečnění napsal nadšenou zprávu o "židovském sídelním území", která přesně odpovídala představám SS. Podvod s "modelovým ghettem" se tak sice ještě jednou jeho organizátorům podařil, avšak rychlý spád událostí v závěru války jej již nacistům nedovolil propagandisticky využít.

Nadcházející konec války byl stále patrnější i v Terezíně. Jasným signálem se pro všechny vězně stal odjezd dánských Židů z ghetta do Švédska konvojem autobusů Švédského Červeného kříže dne 15. dubna 1945. Existovala však i řada dalších příznaků blížícího se osvobození. Dne 24. dubna 1945 opustil město další neobvyklý transport. Tentokrát s ním odjížděly především ženy a děti příslušníků SS i část služebny SS, jak se od doby "zkrášlování" nazývala bývalá komandantura. V následujících dnech pak probíhalo pálení archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Vězni měli přísně zakázáno sbírat ohořelé zbytky dokumentů, jež poletovaly po Terezíně a zvláštní komando je za dozoru SS neustále sbíralo. Některé z nich se přesto do rukou vězňů dostaly.

Ohořelý osobní dotazník pocházející z archivu RSHA

Válka pomalu končila, nikoliv však utrpení vězňů. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou. K původním 17 500 vězňům, kteří byli v ghettu před příchodem těchto transportů, tak postupně přibylo více než 15 000 dalších. Všichni byli strašlivě zubožení a vyhladovělí, mnozí umírající, mnozí pak leželi ve vagónech již mrtví. Většinou se jednalo o židovské vězně z Polska a Maďarska, spolu s nimi však přicházeli židovští i nežidovští vězni z řady dalších zemí. Několik set z nich přicházelo do Terezína podruhé. Byli to ti z vězňů ghetta, kteří odjeli s transporty do Osvětimi a při smutně proslulých selekcích byli vybráni k pracovnímu nasazení a poté pracovali jako novodobí otroci na různých místech v okupované Evropě. Jejich bývalí spoluvězni, kteří v Terezíně zůstali, je většinou nepoznávali, protože se tak jako ostatní příslušníci evakuačních transportů vraceli v hrozném stavu. Také mnozí z nich na následky prožitých útrap záhy po příchodu umírali. Pro ně i pro celý tábor však největší nebezpečí představovaly nakažlivé nemoci, jimiž byly evakuační transporty doslova zamořeny. Jednalo se především o skvrnitý tyfus, který si ještě v samotném závěru války vybral mezi vězni, ale i později mezi již osvobozenými strašlivou daň.

Zejména při příchodu prvních evakuačních transportů byla účinná karanténní opatření, jež by oddělila nemocné vězně od zdravých, neproveditelná. Útrapami vyčerpaní vězni si většinou nebezpečí nákazy ani neuvědomovali. 24. dubna 1945 byl zaregistrován první případ skvrnitého tyfu a poté se nákaza začala lavinovitě šířit. Nevyhnula se ani vězňům, kteří v Terezíně byli před příchodem evakuačních transportů.

Evakuační transporty přivážely pohromadě živé, umírající i mrtvé

Dne 2. května 1945 přijel do města zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant a převzal Terezín pod ochranu. Moc SS v táboře se rychle hroutila, urychleně pokračovalo pálení dokumentů a dosavadní páni nad životy a smrtí vězňů opouštěli město. Většina z nich odešla 4. května a o den později je jako poslední následoval velitel tábora Rahm. Úplnou svobodu to však ještě neznamenalo, neboť tábor byl obklopen ustupujícími jednotkami wehrmachtu a SS. Jejich příslušníci ze zloby nad nadcházející porážkou ohrožovali dosavadní vězně střelbou, jež si ještě vyžádala oběti. Až v pozdních odpoledních hodinách 8. května 1945 projely Terezínem první jednotky Rudé armády, postupující na Prahu. Jednalo se o oddíly pod velením generála I.G. Ziberova, jež byly součástí I. ukrajinského frontu.

Zatím boj s epidemií pokračoval. Již 4. května přijela do Terezína skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Jejich příchod byl nanejvýš potřebný již vzhledem k tomu, že do města byli přesunováni i nemocní tyfem z bývalé věznice gestapa v Malé pevnosti. Zanedlouho poskytla neocenitelnou pomoc také sovětská armádní zdravotní služba. Do Terezína bylo přesunuto 5 polních nemocnic s mobilními laboratořemi, odvšivovacími stanicemi a koupelnami. S nimi přišlo 53 vojenských lékařů a další zdravotní personál. Hlavní tíhu zápasu s epidemií však nadále nesli židovští lékaři a zdravotníci. Koordinací všech opatření byl pověřen špičkový epidemiolog dr. Aaron Vedder z Holandska.

Výstražná tabule varující před tyfovou epidemií

V době mezi 6. a 16. květnem epidemie kulminovala. Vzhledem k možnosti dalšího šíření nákazy i do okolí byl Terezín hermeticky uzavřen a vyhlášena čtrnáctidenní karanténa. Nemocní byli izolováni ve spěšně zřízených infekčních a již zmíněných polních nemocnicích. Dostávali již odpovídající péči, léky a stravu. Díky tomu se od 20. května počal snižovat počet nových onemocnění a na konci května bylo možno vydat souhlas se zahájením repatriace bývalých vězňů. V červnu již mohl odjet sovětský zdravotní personál.

Bilance epidemie skvrnitého tyfu, jakož i dalších nakažlivých nemocí, byla strašlivá. Ještě v posledních dnech války a v prvních týdnech míru zemřelo více než 1500 bývalých vězňů. Bylo mezi nimi i 34 židovských zdravotníků. V boji s epidemií zemřeli i 4 zdravotníci z České pomocné akce a řada obětí byla i mezi sovětským zdravotním personálem.

Poslední fází v dějinách bývalého terezínského ghetta se stala repatriace, kterou bylo možno postupně zahájit po překonání tyfové epidemie. K prvním neorganizovaným odchodům z Terezína došlo již bezprostředně po osvobození. Epidemie a následující karanténa však na čas propouštění osvobozených vězňů znemožnily. K jeho opětnému obnovení došlo až 30. května 1945. Bylo řízeno československou repatriační komisí, která pracovala od 23. května 1945 v budově bývalé komandantury SS. Záhy začaly v Terezíně působit také francouzsko-belgická repatriační komise a komise American Joint Distribution Committee. Nejprve odcházeli českoslovenští státní příslušníci, později i občané dalších států. Repatriaci ztěžoval velký nedostatek dopravních prostředků a pohonných hmot.

Chod tábora zatím nadále zajišťovali s velkou obětavostí bývalí vězňové. Mnozí z nich o celé týdny a měsíce odložili svůj odchod z míst bývalého utrpení, aby mohli pomáhat svým nemocným a vyčerpaným kamarádů. V čele samosprávy bývalého ghetta stál od 11. května 1945 ing. Jiří Vogel. Téhož dne Česká národní rada formálně zrušila bývalé ghetto. Od 19. června 1945 oficiální název tábora zněl "Bývalý koncentrační tábor, Terezín-město".

Všechny osoby, které jej v následujících dnech a týdnech opouštěly, se musely podrobit přísným lékařským prohlídkám a dezinfekci zavazadel. Na cestu byly vybavovány šatstvem, potravinami a nezbytnými finančními prostředky. Po příjezdu do cílového místa byly povinny podrobit se ještě kontrolním lékařským podmínkám. Největší skupiny vězňů z jiných zemí - zvláště maďarských a polských - odjížděly ve druhé polovině června. Mnoho polských, německých a rakouských Židů však odmítlo vrátit se do svých zemí a požádalo o vystěhování do severní Ameriky či Palestiny. Tito lidé odcházeli z Terezína až v červenci a srpnu 1945.

Lodžské ghetto

Před začátkem války bylo ze 665 tisíc obyvatel Lodže 34 % (223 tisíc) Židů a město bylo důležitým centrem židovské kultury. Příchod německého vojska 8. září 1939 znamenal začátek teroru proti židovskému i polskému obyvatelstvu města. V únoru 1940 bylo oznámeno zřízení židovského ghetta na severním okraji města v bývalé židovské chudinské čtvrti. Z ostatních částí města byli Židé vyhnáni a 30. dubna bylo území ghetta uzavřeno. 164 tisíc lodžských Židů se muselo stěsnat na území čtyř čtverečních kilometrů, z nichž více než třetina nebyla zastavěna. V letech 1941 a 1942 bylo do ghetta deportováno dalších 38 500 Židů, z toho 20 tisíc z Říše a Protektorátu, zbytek z blízkých měst.

Židovský policista a německý voják usměrňují provoz na ulici rozdělující lodžské ghetto. Na tabuli je nápis "Wohngebiet der Juden. Betreten verboten." ("Židovská čtvrť. Vstup zakázán.".

V listopadu 1941 bylo do ghetta deportováno také 5 tisíc Romů z Burgenlandu (mezi nimi mnoho dětí), kteří byli uvězněni ve zvláštní části ghetta, oddělené dvojitým ostnatým drátem.

Židovská samospráva, vedená dominantní postavou Mordechaje Rumkowského, usilovala o co největší pracovní produktivitu ghetta a co největší pracovní nasazení práceschopných vězňů. Ani to nemohlo zabránit přelidnění a hladu a zlepšit zcela nelidské ubytovací podmínky, ve kterých lodžští vězňové museli žít. Epidemie, nedostatek paliva a potravin, nedostatečné sanitární podmínky způsobily, že zhruba 43 500 lidí (21 % všech obyvatel ghetta) zemřelo na následky podvýživy, zimy a nemocí.

Plakát vydaný židovskou samosprávou lodžského ghetta vyzývající k dodržování dětské hygieny.

Od ledna 1942 proudily z ghetta deportace do nedalekého Chełmna, kde byli vězňové zabíjeni v pojízdných plynových komorách. Do května 1942 zde bylo zavražděno 55 tisíc Židů a 5 tisíc Romů dočasně internovaných v Lodži. V druhé vlně deportací v září 1942 bylo zavražděno téměř 20 tisíc vězňů, převážně dětí, starých lidí a nemocných. Celá akce začala uzavřením nemocnice, jejíž pacienti se stali prvními oběťmi. Od září 1942 se ghetto stalo jednou velkou továrnou a vězňové byli nuceni pracovat pro německé válečné hospodářství. Na počátku roku 1944 se Němci rozhodli ghetto uzavřít. Zbylí vězňové byli v létě 1944 posláni do vyhlazovacích táborů v Chełmnu a Osvětimi.

Do Lodže bylo mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 deportováno 5 tisíc českých Židů. Přežilo z nich pouhých 277.

Odkazy:

• Overview of the Lodz Ghetto. Anglicky.
• The Lodz Ghetto. Anglicky.

Literatura:

• Richard Seemann: Ghetto Litzmannstadt, 1941-1944. Dokumenty a výpovědi o životě českých židů v lodžském ghettu, Praha 2000.
• Richard Seemann: Čeští Židé v Lodži, in: Terezínské studie a dokumenty, 1998, pp. 67-85.
• Lucjan Dobroszycki: The Chronicle of the Łódź Ghetto 1941-1944, Yale University Press, New Haven - London 1984.
• Avraham Barkai: Between East and West. Jews from Germany in the Lodz Ghetto , in: Yad Vashem Studies, roč. XVI, 1984, pp. 271-332.
• Heda Kovályová: Na vlastní kůži, Československý spisovatel, Praha 1992.
• František Kafka: Krutá léta, Naše vojsko - SPB, Praha 1963.

Dachau

Jeden z nejstarších nacistických koncentračních táborů. Leží zhruba 15 km severozápadně od Mnichova. Jeho zřízení oznámil Heinrich Himmler 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. O dva dny později byli do Dachau přivezeni první vězni, především komunisté a sociální demokraté.

V červnu 1933 se velitelem tábora stal Theodor Eicke, který v něm zavedl režim, jehož podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Eicke nechal tábor obehnat elektrickým plotem se strážními věžemi. Dachau se stalo zároveň "školou vraždění" pro příslušníky SS. Eicke se v roce 1934 stal inspektorem všech koncentračních táborů a jím vyvinutý systém byl zaveden - s jistými odchylkami - také pro ostatní tábory.

V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu - především komunisté, sociální demokraté a odboráři. Politickým vězňům se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské samosprávě a udržet si je po celou dobu existence tábora - díky tomu mohli v mnoha případech pomáhat ostatním vězňům. Později k nim přibývaly další skupiny vězňů - svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Přibývali také židovští vězňové. Po křišťálové noci bylo do Dachau zavlečeno více než 10 tisíc Židů z celého Německa. Byli propouštěni až po několika týdnech, když slíbili, že opustí Německo. Většina z nich po zkušenosti z koncentračního tábora skutečně raději volila emigraci.

Během války přibývaly do Dachau nejrůznější další skupiny vězňů z okupovaných zemí. Z Dachau se stále více stávalo místo masového vraždění. V říjnu 1941 bylo např. do tábora deportováno a následně zastřeleno několik tisíc sovětských zajatců. Od ledna 1942 byla část vězňů, tzv. "invalidů", odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli zavražděni plynem. Také v Dachau byla vedle rozsáhlého krematoria vybudována plynová komora, ta však nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy.

5. října 1942 vydal Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území. Všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi. V zimě 1942 začali lékaři SS v táboře provádět na vězních bolestivé lékařské pokusy, které často končily smrtí.

V roce 1942 byla vytvořena síť pobočných táborů Dachau, jejíž vězňové byli využíváni především pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl. V pobočných táborech Dachau bylo vězněno až 37 tisíc vězňů. V největším komplexu pobočných táborů v Landsbergu am Lech vznikaly podzemní továrny, na jejichž vybudování byli deportováni především židovští vězni z táborů na východě. Na přelomu let 1944 a 1945 tam ve vražedných podmínkách pracovalo zhruba 30 tisíc vězňů.

Vězňové osvobození v Dachau.

Také v hlavním táboře panovaly na konci války katastrofální podmínky. Dachau bylo kvůli vězňům evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padly za oběť tyfové epidemii. 29. dubna 1945 bylo 30 tisíc vězňů tábora bez boje osvobozeno jednotkami americké armády.

Odkazy

• Gedenkstätte Dachau. Památník na místě bývalého koncentračního tábora. Německy. Anglicky.
• The Dachau Gas Chambers. An essay by Harry W. Mazal. Anglicky.
• Dachau. Nizkor. Anglicky.
• Map of Dachau concentration camp (na stránkách A Teacher's Guide to the Holocaust).

Literatura

• série Dachauer Hefte, DTV, München.
• Robert Sigel: Im Interesse der Gerechtigkeit. Die Dachauer Kriegsverbrecherprozesse, 1945-1948, Campus, Frankfurt am Main 1992.
• Vlastislav Kroupa: Koncentrační tábory Třetí říše: Dachau, Mauthausen, ČSPB, Praha 1986.
• Stanislav Zámečník: To bylo Dachau, Paseka, Praha 2003.

Varšavské ghetto

Před druhou světovou válkou byla Varšava se svými 375 tisíci židovskými obyvateli druhým největším židovským centrem na světě (po New Yorku). Židé ve Varšavě tvořili 29, 1 % obyvatelstva. Po přepadení Polska německou armádou musela Varšava 28. září 1939 kapitulovat a následujícího dne do města vstoupily německé jednotky. Židé byli od té chvíle vystaveni diskriminaci, byli přepadáváni na ulicích i ve svých bytech či obchodech a byli odvlékáni na nucené práce. Snadným cílem terorizování se nezřídka stávali pobožní Židé, odlišní svým oděvem a vzezřením. Od listopadu 1939 začaly vycházet protižidovské výnosy, které nařizovaly označení Židů a jejich obchodů, zamezovaly dispozici s jejich majetkem a diskriminovaly je v mnoha dalších ohledech.

Z rozkazu okupantů nesměli varšavští Židé obnovit své předválečné instituce. Počátkem října 1939 byla vytvořena tzv. "židovská rada" (Judenrat), do jejíhož čela byl dosazen Adam Czerniaków. 12. října 1940, na Den smíření (Jom kippur), byli varšavští Židé informováni o zřízení ghetta. To se nacházelo na severu města v centru bývalé židovské čtvrti. Od okolního světa bylo odděleno v polovině listopadu a byla kolem něj postavena vysoká zeď. Všichni varšavští Židé se nyní museli stísnit na pouhých 2,4 % rozlohy města. Oddělení ghetta od okolí narušilo ekonomické vztahy většiny Židů a znemožnilo jim přístup k majetku, který jim ještě zbýval. Do ghetta bylo nahnáno i zhruba 2000 Židů, kteří dříve konvertovali ke křesťanství a na které se též vztahovaly nacistické rasové zákony. V ghettu směli používat jeden kostel a měli vlastního kněze "neárijského" původu.

Přeplněnost ghetta, špatné sanitární podmínky a nedostatek potravin a paliva vedly k velké úmrtnosti. Již v listopadu 1940 bylo v ghettu hlášeno 445 úmrtí, v lednu 1941 však již 898, v dubnu 2061, v červnu 4290 a v srpnu 5560. Velká část obyvatel ghetta byla naprosto bez prostředků a část z nich doslova umírala hlady. Potravinové příděly v ghettu obnášely zhruba 8 % přídělů německého a 25 % polského obyvatelstva. 22. července 1942 byly zahájeny deportace Židů z varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů. Následujícího dne spáchal Czerniaków sebevraždu, neboť odmítal příkaz nacistů denně k deportacím shromáždit 7 tisíc Židů, včetně dětí. Shromažďování Židů k deportaci probíhalo velmi brutálním způsobem. Na počátku se na deportacích podílela židovská policie, později však SS a jejich ukrajinští pomocníci Židy při raziích v ghettu shromažďovali sami. Na konci roku 1942 zbylo v ghettu pouze zhruba 60 tisíc osob. Původní ghetto bylo rozděleno do tří samostatných částí a proměnilo se spíše v pracovní tábor.

Po začátku deportací vytvořilo několik odbojových skupin v ghettu společnou ilegální odbojovou organizaci: Żidowska organizacja bojowa. Ta se snažila informovat zbylé obyvatele ghetta o osudu dříve deportovaných Židů ve vyhlazovacích táborech, shromažďovala zbraně a připravovala se na ozbrojený odpor. Když byly 18. ledna 1943 znovu zahájeny deportace, odmítali se Židé shromažďovat k transportu a vypukl ozbrojený odpor. Nacisté deportační akci po několika dnech, během nichž bylo deportováno "pouze" 5000 - 6000 Židů, zastavili. V ghettu poté vypukla horečnatá příprava na odpor proti jeho konečné likvidaci, která se dala očekávat. Byly doplňovány zbraně, připravován plán obrany a budovány podzemní bunkry. Odbojoví bojovníci však nedoufali v záchranu svých životů. Povstání mělo být posledním znamením protestu Židů, znamením pro celý svobodný svět. Z toho důvodu také nepřipravovali žádné únikové cesty z ghetta.

Příslušníci židovského odboje zajatí během povstání ve varšavském ghettu, duben - květen 1943.

Když 19. dubna 1943 německé jednotky zahájily likvidaci ghetta, narazily na nečekaně silný ozbrojený odpor. V ghettu propukly pouliční boje. Ghetto bylo dům po domu vypalováno a likvidováno. Odbojáři a zbylí Židé se ukrývali v podzemních bunkrech, které musely být ze strany nacistů jeden po druhém likvidovány. I přes nedostatek zbraní a potravin dokázali německé přesile vzdorovat řadu dní. Teprve 16. května 1943 prohlásil německý velitel likvidace ghetta Jürgen Stroop akci za ukončenou a na znamení vyhlazení varšavských Židů nechal strhnout velkou varšavskou synagogu, která stála mimo ghetto. Ve skutečnosti se ještě dlouho na troskách ghetta odehrávaly ozbrojené boje. Dokonce ještě v době varšavského povstání v srpnu 1944 byli v labyrintu podzemních bunkrů nacházeni ukrytí Židé. Dopadení Židé byli z velké části na místě zastřeleni, zčásti deportováni do vyhlazovacích táborů.

Literatura:

• Bernard Mark: Hrdinná kapitola. Příspěvek k dějinám povstání ve varšavském ghettu, Naše vojsko, Praha 1958.
• Ruta Sakowska: Menschen im Ghetto. Die jüdische Bevölkerung im besetzten Warschau, 1939-1943, Fibre, Osnabrück 1999.
• Adam Czerniaków: Im Warschauer Getto. Das Tagebuch des Adam Czerniaków, 1939-1942, Beck, München 1986.
• Marek Edelman: Das Ghetto kämpft, Harald-Kater, Berlin 1993.
• Arno Lustiger: Zum Kampf auf Leben und Tod. Das Buch vom Widerstand der Juden, 1933-1945, Kiepenheuer & Witsch, Köln 1994.
• Reuben Ainsenstein: Revolte gegen die Vernichtung. Der Aufstand im Warschauer Ghetto, Schwarze Risse, Berlin 1993.

Sachsenhausen

Stavba koncentračního tábora Sachsenhausen byla zahájena v létě roku 1936 přibližně 35 km severně od Berlína. V srpnu a září roku 1938 sem bylo deportováno 900 vězňů z Esterwegenu, kteří pokračovali v další výstavbě tábora. Na konci září byl tábor připraven a byli sem přivezeni první političtí vězni.

Vedle dřevěných vězeňských baráků tu stály také cihlové domy pro příslušníky SS a několik továrních hal, kde byli vězni využíváni na otrocké práce. Před vypuknutím 2. světové války představovali většinu zdejších vězňů němečtí komunisté a Židé. Do Sachsenhausenu bylo dopraveno na 6000 osob, které německé úřady označily jako asociální. Bezprostředně po křišťálové noci sem bylo v listopadu 1938 deportováno také 1800 Židů, kteří zde byli během několika následujících týdnů zavražděni.

Sachsenhausenští vězňové v jídelně, 1939-1949.

V listopadu 1939 překračoval počet vězňů v Sachsenhausenu 11300 osob. V důsledku rozšíření tyfové epidemie a odpírání lékařské pomoci nemocným tu zemřely stovky vězňů. Mrtvoly byly zpočátku převáženy do krematoria v Berlíně, teprve v dubnu 1940 bylo zřízeno krematorium v samotném táboře. Popravy zde byly na denním pořádku. Krátce po přepadení Sovětského Svazu byly do Sachsenhausenu dopraveny tisíce sovětských válečných zajatců, kteří byli z velké části postříleni, pověšeni či utýráni k smrti bitím a hladem. Na podzim roku 1941 zde byly na vězních testovány také účinky plynového vozu před jeho plánovaným použitím na východě.

Po roce 1938 se změnil charakter složení vězňů. Začaly početně převažovat osoby uvězněné z rasových důvodů nad vězni politickými. Blízkost Berlína předurčila Sachsenhausen, aby se stal centrem pro celý aparát zabývající se nacistickými koncentračními tábory. Nacházelo se zde sídlo "Inspektora koncentračních táborů". Sachsenhausen jako vzorový a výcvikový tábor SS sloužil také k zaučení budoucích táborových funkcionářů a velitelů. Veliteli tábora byli Hermann Baranowski, Hans Loritz, Walter Eisfeld a Anton Kaindl.

Obžalovaný Anton Kaindl u procesu v Berlíně, 23. říjen - 1. litopad 1947.

V lednu 1942 začali vězni z rozkazu SS stavět tzv. "Stanici Z", která byla určena k likvidaci vězňů. 29. května 1942 bylo za účasti vysokých nacistických představitelů toto zařízení uvedeno do provozu. Na ukázku jeho účinnosti zde bylo toho dne zastřeleno 96 Židů. V březnu 1943 byla ke "Stanici Z" přistavena ještě plynová komora, která se užívala až do konce války. Počet obětí této plynové komory není známý, protože transporty určené k zplynování nepodléhaly registrační proceduře.

V blízkosti tábora zřídily své továrny velké koncerny, které využívaly otrocké práce vězňů. Jednalo se o společnosti AEG, Siemens & Halske, Heinkel Flugzeugwerke, IG Farben či Daimler Benz Werke. Sachsenhausen měl přibližně 100 pobočných táborů a externích komand. Mezi nejznámější patřilo tzv. Schuhläuferkommando, ve kterém měli vězni po celý den chodit po vytyčené trase a pro armádní účely tak provádět zatěžkávací zkoušky testovaných materiálů vhodných pro armádní obuv. Obávaným trestním komandem byl tzv. Klinkerwerk, kde vězni vyráběli cihly pro budoucí výstavbu Berlína podle návrhů A. Speera a později byli využíváni při výrobě granátů.

Vězňové s trojúhelníky stojící při nástupu, 1938.

Na počátku roku 1945 v souvislosti s postupem spojenců dramaticky vzrostl počet uvězněných osob. V dubnu 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci 33000 zbývajících vězňů, kteří se ve čtyři sta členných skupinách vydali na pochod smrti směrem na sever k moři. Záměrem nacistů bylo potopit lodě, na které měli být tito vězni naloženi. Na šest tisíc vězňů při tomto pochodu smrti zahynulo. Pochod osvobodily nedaleko Schwerinu sovětská a americká armáda.

Asi 3000 vězňů (z toho 1400 žen), kteří zůstali v táboře, osvobodili 22. dubna 1945 sovětští vojáci. Podobně jako v dalších táborech zemřelo na následky věznění ještě krátce po osvobození mnoho bývalých vězňů, a to navzdory lékařské pomoci, které se jim dostalo.

Táborem prošlo za dobu jeho existence přes 200 000 vězňů, z toho 30-35 tisíc jich zde bylo usmrceno.

Odkazy:

• Památník Sachsenhausen. Německy.
• Historie Sachsenhausenu. Jewish Virtual Library. Anglicky.
• Sachsenhausen na stránkách Jewishgen, + úryvek z výpovědi A. Kaindla. Anglicky.
• O Sachsenhausenu na stránkách Německého historického muzea. Německy.

Literatura:

• Adolf Burger: Ďáblova dílna, Svoboda, Praha 1991.
• Raine Kühn, Barbara Kühle: Konzentrationslager Sachsenhausen, Berlin 1990.
• Günter Morsch, Alfred Reckendrees: Befreiung Sachsenhausen 1945, Berlin 1996.
• Aleksander Kulisiewicz: Adresse: sachsenhausen: Literarische omentaufnahmen aus dem KZ, Gerlingen 1997.