Německé ruční zbraně

Panzerschreck-(Raketenpanzerbüsche)

Vývoj této zbraně spadá do počátku roku 1943, kdy Němci ukořistili v Tunisku několik amerických Bazook, podle které si vyvinuli svoji vlastní zbraň nazývanou Panzerschreck.

První typ, které zavedlo Německo do výzbroje své armády byl Raketenpanzerbüsche 4322. Zbraň byla 164 cm dlouhá a její váha činila 9,25 kg. Ke střelbě se používal 88mm projektil, který po vystřelení dosahoval rychlosti 105m/s. Váha střely byla 3,3 kg a váha nálože 600g. Zvláštností bylo to, že se používala letní(+5 až 50°C) a zimní(-40 až +30°C) munice. Průraznost pancíře byla okolo 180 mm. Samotní vojáci si však tuto zbraň příliš neoblíbily, protože vyvíjela silný plamen, která ohrožoval obsluhu a prozrazoval její pozici. Kvůli tomu musely být střelci chráněni ohnivzdornou pláštěnkou a plynovou maskou. Střelec byl sice nyní chráněn, ale zase se zhoršila celková pohyblivost a účinně zamířit nebylo taky úplně snadné. Tento typ se však stavil jen v malých počtech. Změna nastala až v listopadu 1943, kdy byl ke zbrani přidán ochranný štít. Okamžitě se upustilo od jakékoli výroby modelu RKpB 4322, a do výroby se dostal model Panzerschreck 54, který měl již štít pevně zabudovaný.Hmotnost díky štítu vzrostla na 11 kg a změny se dočkala taky munice.Nová střela pod označením RKpB.Gr.4992 měla lepší dostřel(180 m) a taky lepší průraznost(cca 230 mm). Náboje se opět vyráběly v letní a zimní verzi.Byla dána objednávka na 382 000 kusů, ale tato objednávka musela být kvůli spojeneckým náletům na německý průmysl redukována a v červenci 1944 se zastavila na čísle 289 151 kusů. Dalším modelem byl Panzerschreck 54/1.Snížila se délka trubice na 135 cm a váha se snížila na 9,5 kg, mířidla byla také zdokonalena. Zbraň byla zavedena do služby v prosinci 1944, ale první objednávka byla dána až v lednu 1945. Do konce války bylo dodáno 25 750 kusů, z původně 48 000 objednaných. Odpalovací trubice měla vydržet údajně 200 výstřelů. Němci měli ve vývoji také protiletadlovou verzi- Fliegerschreck. Zbraň byla 174 cm dlouhá a náboje byly 88 mm. Bylo jich vyrobeno pouze 500 a bojového nasazení se nikdy nedočkaly. Ještě existoval ve vývoji Panzerschreck 10,5 cm, jenž představoval zvětšenou verzi Panzerschrecku. Zbraň byla ale odmítnuta s odůvodněním že je příliš těžká(váha byla asi 18 kg), proto se vyvíjel další typ, který byl lehčí a téměř o půl metru kratší, ale u tohoto modelu nastaly prozměnu problémy se zákluzem. Tento problém se už do konce války vyřešit nepodařilo, a tak nikdy nebyl zařazen do služby.

Panzerfaust

Tento článek bude věnován protitankové zbrani Panzerfaust nebo taky Pancéřové pěsti. Jako vždy se vám budu snažit nastínit historický vývoj a taky princip fungování této zbraně. Vývoj spadá do roku 1942, kdy vznikl předchůdce Panzerfaustů, menší a lehčí "Gretchen" . Ty existovaly v několika vzorech, které se lišily pouze dostřelem a ráží. Panzerfausty se skládaly z výmetné roury, obsahující střelný prach, na jejímž konci byla hlavice s náloží. Po vystřelení se sada křidélek připevněná kolem ocasního trnu rozvinula a tím se let hlavice stabilizoval. Trubka, která byla pouze na jedno použití se poté zahodila. První typ, který spatřil světlo světa, byl Panzerfaust 30. V roce 1942 jeho 10 cm hlavice a 30m dostřel poměrně dostačoval na jakýkoli typ tanku. Problémy nastaly až při setkání se sovětskými tanky typu T-34, které měly zešikmený pancíř, a proti tomu se Pz30 neukázaly jako příliš účinné. Proto byl zvětšen průměr střely na 14 cm(zvýšila se také váha nálože i průměr trubky). Celková váha nyní činila 3,9 kg, ale dostřel se nezměnil. Dodávaly se v dřevěných bednách po čtyřech. Výroba Pz30 probíhala až do konce roku 1943, poté byla definitivně nahrazena výrobou Panzerfaust 60. Tento typ, který měl účinný dostřel 60m, délku 98,5 cm a váhu 6,1 kg, se stal nejrozšířenějším typem Panzerfaustů. Za jeden rok se jich vyrobilo pře 1 300 000 kusů. Další typ, který vstoupil na scénu v listopadu 1944 byl Panzerfaust 100. Oproti Pz60 se lišil pouze delší hnací trubkou(115 cm) a větším dostřelelem. Váha i vzhled zůstaly téměř nezměněny. Vývoj Panzerfaustu 150 byl začal v ledenu 1945. Změn dosáhla odpalovací trubka, která byla vícenásobně použitelná, nová byla taky hlavice s lepší výbušninou. Tyto změny způsobily, že se náboj dopravil až na vzdálenost 150 m. V březnu 1945 byla dána objednávka na 100 000 kusů, ale v té době se již Nacistickému Německu krátil čas a výroba se proto příliš nerozběhla. Posledním typem měl být Panzerfaust 250, jehož výroba byla naplánovaná na září roku 1945, ale to už bylo po válce, a proto vývoj této zbraně nebyl nikdy dokončen.

Německý ruční granát-(Stielhand granate)

Tak, abych vlastně zkompletoval výzbroj německých vojáků za druhé světové války, musím ještě uvést velmi důležitou zbraň a tím je právě ruční granát, který vám popíšu jen fakt velmi stručně a v krátkosti. Nejznámější byl vzor 39, který se od svých předchůdců nijak výrazně nelišil. Výroba, hmotnost, účinnost i tvar se nějak podstatněj nezměnily od dob 1. světové války. Tento granát charakteristický svou dřevěnou rukojetí se dělil na útočný, obranný a kouřový. Měřil 356 mm a vážil 600 g. Časová roznětka se lišila, ale nejčastěji se pohybovala mezi 4-6 sekundami. Jako trhavina se používal TNT. V případě obrany se přes plášť granátu mohl přehodit speciální překryv, který zvyšoval střepovitý účinnek(Takovéto možnosti se využívalo zejména při ústupových nebo obranných bojích). Ještě uvedu pár obrázků pro zpestření.

Mauser 98k (Kar 98k)

Tak něco z historie a z vývoje této zbraně. Původ této pušky se datuje do 19. století, resp. do roku 1898, ale tehdy ještě nesla název Gewehr 98. Německá armáda ji používala i v první světové válce, ale to ještě s modelem Kar 98A. Typ 98K se začal pro Wehrmacht vyrábět až v roce 1935. Model Kar 98k měl oproti svým předchůdcům kratší hlaveň, odlišné hledí, zahnutý uzávěr, zásobník na pět nábojů a celkově menší hmotnost(pro odstřelovače stále zůstávala hlaveň delší). Ve druhé světové válce se stal Mauser 98K jakýmsi standardem pěšáků, i když s postupným rozvojem kulometů pomalu klesal důvod vyrábět tyto zbraně, ale Wehrmachtu asi sloužila dobře, protože jich bylo vyrobeno velké množství(udává se přes 14 000 000 kusů.Tj.od roku 1914). Jedinou větší nevýhodou této zbraně je poměrně velký zpětný ráz, který znesnadňoval zacházení se zbraní. Zřejmně by pomohlo použití slabšího náboje, ale to by bylo spojené s přezbrojením armády a přebudováním veškerých zbrojovek, a k tomuto kroku už chybělo Německu odhodlání, ale hlavně dostatek peněz. Naopak výhodami byla vysoká spolehlivost, jednoduchá konstrukce, která byla zárukou nenáročnosti na údržbu a taky velmi přesná střelba. Byla to hlavní pěší zbraň Německa v obou válkách.