lidé a děti z koncentračních táborů

Poslední transporty a konec války v Terezíně

Pouhý týden po ukončení natáčecích prací na propagandistickém filmu byli představitelé židovské samosprávy informováni komandanturou SS, že vzhledem k nedostatečné výrobní kapacitě Terezína bude nutno vypravit větší počet vězňů na Východ k pracovnímu nasazení ve válečné výrobě. Den před vypravením prvního z nich byl popraven druhý židovský starší Terezína dr. Paul Eppstein. Do transportů byli zařazeni téměř všichni členové rady starších a další představitelé židovské samosprávy i se svými rodinami. Do Osvětimi II-Birkenau tak od 28. září do 28. října 1944 odjelo na 18400 lidí. Z nich přežilo jen 1574 osob.

Komandantura SS cynicky nabízela ženám, že mohou odjet za svými dříve deportovanými muži. Ty se pak i s dětmi dobrovolně hlásily do transportů a odjížděly na smrt. Je zřejmé, že jedním z momentů, které vedly k takovému vyprázdnění terezínského ghetta a deportování lidí v produktivním věku, jakož i dosavadních pracovníků samosprávy, byla snaha oslabit rezistenční potenciál Terezína. Svědčí o tom i dopis, který tehdy Himmler zaslal vyššímu veliteli SS a policie a současně německému státnímu ministrovi v protektorátu K.H.Frankovi, v němž upozorňoval na možnost povstání v českých zemích v nejbližších týdnech a nutnost preventivních opatření.

Po odchodu poslední vlny transportů zůstalo v Terezíně asi 11000 vězňů. Dramatický úbytek pracovních sil musela nahradit práce žen, mladistvých i dětí. Těžce se vzpamatovávala také samospráva, která plně obnovila činnost až v prosinci. Novým židovským starším byl jmenován Benjamin Murmelstein. V čele nové rady starších stál dr. Leo Baeck. Obtížná situace na konci roku 1944 vyvolávala u mnohých vězňů obavy, že tábor bude likvidován. S úlevou proto přijali příjezd nových vězňů ze Slovenska. Od prosince 1944 do Terezína ve čtyřech transportech postupně přijelo na 1400 slovenských Židů z tábora v Seredi, odkud byli předtím odesíláni do Osvětimi II -Birkenau. Po zastavení provozu tamních vyhlazovacích zařízení byly transporty přesměrovány do Terezína. Slovenští Židé přinesli i zprávy o tom, jak osvětimská továrna na smrt fungovala. Pro ty, kteří v Terezíně zůstávali, to znamenalo konec iluzí o osudech jejich rodinných příslušníků, příbuzných a známých, kteří byli deportováni předchozími transporty.

V polovině ledna 1945 rozhodl Hlavní úřad říšské bezpečnosti, aby do Terezína byli posláni k "uzavřenému pracovnímu nasazení" členové smíšených manželství (židovsko-árijských) z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Z protektorátu sem byli deportováni také tzv. židovští míšenci. V Terezíně měli být příslušníci obou těchto diskriminovaných skupin obyvatelstva internováni a zároveň nahradit úbytek pracovních sil způsobený podzimními transporty. První z transportů s těmito vězni přijel z Prahy 31. ledna 1945. Do poloviny dubna bylo do Terezína deportováno 5 736 příslušníků obou uvedených skupin.

Další skupinou nových vězňů se stalo 1150 maďarských Židů, kteří byli původně nasazeni na opevňovací práce u Vídně a v březnu 1945 deportováni do Terezína. Blížící se konec války a stále zřejmější nadcházející porážka Hitlerova Německa vyvolávaly stále větší nervozitu v řadách SS. Na jedné straně se znovu připravovalo propagandistické využití Terezína jako klamného alibi zakrývajícího genocidu Židů. Zároveň však probíhaly přípravy na možnou fyzickou likvidaci vězňů před příchodem spojeneckých vojáků. Tyto přípravy vyvolaly značné pobouření vězňů. Pro jejich odpor musela být nakonec zastavena výstavba plynové komory v jedné části bývalého opevnění. Dokončena však byla výstavba tzv. kachního rybníku v jednom z pevnostních příkopů, což bylo ve skutečnosti prostranství, jež bylo možno hermeticky uzavřít a využít k likvidaci vězňů utopením či postřílením.

Zatím však sám Himmler počítal s využitím Židů jako nejcennějšího kapitálu ve vyjednávání se spojenci. Po jeho jednání 15. ledna 1945 s bývalým předsedou švýcarské Spolkové rady Jean Marie Musym bylo nařízeno vypravení transportu z Terezína do Švýcarska. Pro jeho 1200 příslušníků, kteří dne 5. února 1945 do Švýcarska skutečně odjeli, to bylo nečekané vysvobození. Mnozí z těch, kteří v Terezíně zůstali, tomu, že transport skutečně jede do Švýcarska nevěřili. Až zprávy ilegálně poslouchaného zahraničního rozhlasu potvrdily, že transport skutečně do Švýcarska dojel.

Součástí alibistických plánů SS byla i druhá návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Po inspekční cestě Adolfa Eichmanna do Terezína na počátku března 1945 bylo nařízeno nové "zkrášlování" města, které trvalo celý měsíc. V jeho rámci byla obnovena činnost kavárny, nařízena divadelní představení a koncerty, na náměstí opět hrála hudba promenádní koncerty.

Delegace přijela do Terezína 6. dubna 1945 a tvořili ji dr. Otto Lehner a Paul Dunant. Dr. Lehner po jejím uskutečnění napsal nadšenou zprávu o "židovském sídelním území", která přesně odpovídala představám SS. Podvod s "modelovým ghettem" se tak sice ještě jednou jeho organizátorům podařil, avšak rychlý spád událostí v závěru války jej již nacistům nedovolil propagandisticky využít.

Nadcházející konec války byl stále patrnější i v Terezíně. Jasným signálem se pro všechny vězně stal odjezd dánských Židů z ghetta do Švédska konvojem autobusů Švédského Červeného kříže dne 15. dubna 1945. Existovala však i řada dalších příznaků blížícího se osvobození. Dne 24. dubna 1945 opustil město další neobvyklý transport. Tentokrát s ním odjížděly především ženy a děti příslušníků SS i část služebny SS, jak se od doby "zkrášlování" nazývala bývalá komandantura. V následujících dnech pak probíhalo pálení archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA). Vězni měli přísně zakázáno sbírat ohořelé zbytky dokumentů, jež poletovaly po Terezíně a zvláštní komando je za dozoru SS neustále sbíralo. Některé z nich se přesto do rukou vězňů dostaly.

Ohořelý osobní dotazník pocházející z archivu RSHA

Válka pomalu končila, nikoliv však utrpení vězňů. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou. K původním 17 500 vězňům, kteří byli v ghettu před příchodem těchto transportů, tak postupně přibylo více než 15 000 dalších. Všichni byli strašlivě zubožení a vyhladovělí, mnozí umírající, mnozí pak leželi ve vagónech již mrtví. Většinou se jednalo o židovské vězně z Polska a Maďarska, spolu s nimi však přicházeli židovští i nežidovští vězni z řady dalších zemí. Několik set z nich přicházelo do Terezína podruhé. Byli to ti z vězňů ghetta, kteří odjeli s transporty do Osvětimi a při smutně proslulých selekcích byli vybráni k pracovnímu nasazení a poté pracovali jako novodobí otroci na různých místech v okupované Evropě. Jejich bývalí spoluvězni, kteří v Terezíně zůstali, je většinou nepoznávali, protože se tak jako ostatní příslušníci evakuačních transportů vraceli v hrozném stavu. Také mnozí z nich na následky prožitých útrap záhy po příchodu umírali. Pro ně i pro celý tábor však největší nebezpečí představovaly nakažlivé nemoci, jimiž byly evakuační transporty doslova zamořeny. Jednalo se především o skvrnitý tyfus, který si ještě v samotném závěru války vybral mezi vězni, ale i později mezi již osvobozenými strašlivou daň.

Zejména při příchodu prvních evakuačních transportů byla účinná karanténní opatření, jež by oddělila nemocné vězně od zdravých, neproveditelná. Útrapami vyčerpaní vězni si většinou nebezpečí nákazy ani neuvědomovali. 24. dubna 1945 byl zaregistrován první případ skvrnitého tyfu a poté se nákaza začala lavinovitě šířit. Nevyhnula se ani vězňům, kteří v Terezíně byli před příchodem evakuačních transportů.

Evakuační transporty přivážely pohromadě živé, umírající i mrtvé

Dne 2. května 1945 přijel do města zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant a převzal Terezín pod ochranu. Moc SS v táboře se rychle hroutila, urychleně pokračovalo pálení dokumentů a dosavadní páni nad životy a smrtí vězňů opouštěli město. Většina z nich odešla 4. května a o den později je jako poslední následoval velitel tábora Rahm. Úplnou svobodu to však ještě neznamenalo, neboť tábor byl obklopen ustupujícími jednotkami wehrmachtu a SS. Jejich příslušníci ze zloby nad nadcházející porážkou ohrožovali dosavadní vězně střelbou, jež si ještě vyžádala oběti. Až v pozdních odpoledních hodinách 8. května 1945 projely Terezínem první jednotky Rudé armády, postupující na Prahu. Jednalo se o oddíly pod velením generála I.G. Ziberova, jež byly součástí I. ukrajinského frontu.

Zatím boj s epidemií pokračoval. Již 4. května přijela do Terezína skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Jejich příchod byl nanejvýš potřebný již vzhledem k tomu, že do města byli přesunováni i nemocní tyfem z bývalé věznice gestapa v Malé pevnosti. Zanedlouho poskytla neocenitelnou pomoc také sovětská armádní zdravotní služba. Do Terezína bylo přesunuto 5 polních nemocnic s mobilními laboratořemi, odvšivovacími stanicemi a koupelnami. S nimi přišlo 53 vojenských lékařů a další zdravotní personál. Hlavní tíhu zápasu s epidemií však nadále nesli židovští lékaři a zdravotníci. Koordinací všech opatření byl pověřen špičkový epidemiolog dr. Aaron Vedder z Holandska.

Výstražná tabule varující před tyfovou epidemií

V době mezi 6. a 16. květnem epidemie kulminovala. Vzhledem k možnosti dalšího šíření nákazy i do okolí byl Terezín hermeticky uzavřen a vyhlášena čtrnáctidenní karanténa. Nemocní byli izolováni ve spěšně zřízených infekčních a již zmíněných polních nemocnicích. Dostávali již odpovídající péči, léky a stravu. Díky tomu se od 20. května počal snižovat počet nových onemocnění a na konci května bylo možno vydat souhlas se zahájením repatriace bývalých vězňů. V červnu již mohl odjet sovětský zdravotní personál.

Bilance epidemie skvrnitého tyfu, jakož i dalších nakažlivých nemocí, byla strašlivá. Ještě v posledních dnech války a v prvních týdnech míru zemřelo více než 1500 bývalých vězňů. Bylo mezi nimi i 34 židovských zdravotníků. V boji s epidemií zemřeli i 4 zdravotníci z České pomocné akce a řada obětí byla i mezi sovětským zdravotním personálem.

Poslední fází v dějinách bývalého terezínského ghetta se stala repatriace, kterou bylo možno postupně zahájit po překonání tyfové epidemie. K prvním neorganizovaným odchodům z Terezína došlo již bezprostředně po osvobození. Epidemie a následující karanténa však na čas propouštění osvobozených vězňů znemožnily. K jeho opětnému obnovení došlo až 30. května 1945. Bylo řízeno československou repatriační komisí, která pracovala od 23. května 1945 v budově bývalé komandantury SS. Záhy začaly v Terezíně působit také francouzsko-belgická repatriační komise a komise American Joint Distribution Committee. Nejprve odcházeli českoslovenští státní příslušníci, později i občané dalších států. Repatriaci ztěžoval velký nedostatek dopravních prostředků a pohonných hmot.

Chod tábora zatím nadále zajišťovali s velkou obětavostí bývalí vězňové. Mnozí z nich o celé týdny a měsíce odložili svůj odchod z míst bývalého utrpení, aby mohli pomáhat svým nemocným a vyčerpaným kamarádů. V čele samosprávy bývalého ghetta stál od 11. května 1945 ing. Jiří Vogel. Téhož dne Česká národní rada formálně zrušila bývalé ghetto. Od 19. června 1945 oficiální název tábora zněl "Bývalý koncentrační tábor, Terezín-město".

Všechny osoby, které jej v následujících dnech a týdnech opouštěly, se musely podrobit přísným lékařským prohlídkám a dezinfekci zavazadel. Na cestu byly vybavovány šatstvem, potravinami a nezbytnými finančními prostředky. Po příjezdu do cílového místa byly povinny podrobit se ještě kontrolním lékařským podmínkám. Největší skupiny vězňů z jiných zemí - zvláště maďarských a polských - odjížděly ve druhé polovině června. Mnoho polských, německých a rakouských Židů však odmítlo vrátit se do svých zemí a požádalo o vystěhování do severní Ameriky či Palestiny. Tito lidé odcházeli z Terezína až v červenci a srpnu 1945.

Lodžské ghetto

Před začátkem války bylo ze 665 tisíc obyvatel Lodže 34 % (223 tisíc) Židů a město bylo důležitým centrem židovské kultury. Příchod německého vojska 8. září 1939 znamenal začátek teroru proti židovskému i polskému obyvatelstvu města. V únoru 1940 bylo oznámeno zřízení židovského ghetta na severním okraji města v bývalé židovské chudinské čtvrti. Z ostatních částí města byli Židé vyhnáni a 30. dubna bylo území ghetta uzavřeno. 164 tisíc lodžských Židů se muselo stěsnat na území čtyř čtverečních kilometrů, z nichž více než třetina nebyla zastavěna. V letech 1941 a 1942 bylo do ghetta deportováno dalších 38 500 Židů, z toho 20 tisíc z Říše a Protektorátu, zbytek z blízkých měst.

Židovský policista a německý voják usměrňují provoz na ulici rozdělující lodžské ghetto. Na tabuli je nápis "Wohngebiet der Juden. Betreten verboten." ("Židovská čtvrť. Vstup zakázán.".

V listopadu 1941 bylo do ghetta deportováno také 5 tisíc Romů z Burgenlandu (mezi nimi mnoho dětí), kteří byli uvězněni ve zvláštní části ghetta, oddělené dvojitým ostnatým drátem.

Židovská samospráva, vedená dominantní postavou Mordechaje Rumkowského, usilovala o co největší pracovní produktivitu ghetta a co největší pracovní nasazení práceschopných vězňů. Ani to nemohlo zabránit přelidnění a hladu a zlepšit zcela nelidské ubytovací podmínky, ve kterých lodžští vězňové museli žít. Epidemie, nedostatek paliva a potravin, nedostatečné sanitární podmínky způsobily, že zhruba 43 500 lidí (21 % všech obyvatel ghetta) zemřelo na následky podvýživy, zimy a nemocí.

Plakát vydaný židovskou samosprávou lodžského ghetta vyzývající k dodržování dětské hygieny.

Od ledna 1942 proudily z ghetta deportace do nedalekého Chełmna, kde byli vězňové zabíjeni v pojízdných plynových komorách. Do května 1942 zde bylo zavražděno 55 tisíc Židů a 5 tisíc Romů dočasně internovaných v Lodži. V druhé vlně deportací v září 1942 bylo zavražděno téměř 20 tisíc vězňů, převážně dětí, starých lidí a nemocných. Celá akce začala uzavřením nemocnice, jejíž pacienti se stali prvními oběťmi. Od září 1942 se ghetto stalo jednou velkou továrnou a vězňové byli nuceni pracovat pro německé válečné hospodářství. Na počátku roku 1944 se Němci rozhodli ghetto uzavřít. Zbylí vězňové byli v létě 1944 posláni do vyhlazovacích táborů v Chełmnu a Osvětimi.

Do Lodže bylo mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 deportováno 5 tisíc českých Židů. Přežilo z nich pouhých 277.

Odkazy:

• Overview of the Lodz Ghetto. Anglicky.
• The Lodz Ghetto. Anglicky.

Literatura:

• Richard Seemann: Ghetto Litzmannstadt, 1941-1944. Dokumenty a výpovědi o životě českých židů v lodžském ghettu, Praha 2000.
• Richard Seemann: Čeští Židé v Lodži, in: Terezínské studie a dokumenty, 1998, pp. 67-85.
• Lucjan Dobroszycki: The Chronicle of the Łódź Ghetto 1941-1944, Yale University Press, New Haven - London 1984.
• Avraham Barkai: Between East and West. Jews from Germany in the Lodz Ghetto , in: Yad Vashem Studies, roč. XVI, 1984, pp. 271-332.
• Heda Kovályová: Na vlastní kůži, Československý spisovatel, Praha 1992.
• František Kafka: Krutá léta, Naše vojsko - SPB, Praha 1963.

Dachau

Jeden z nejstarších nacistických koncentračních táborů. Leží zhruba 15 km severozápadně od Mnichova. Jeho zřízení oznámil Heinrich Himmler 20. března 1933, tedy necelé dva měsíce po uchvácení moci nacisty. O dva dny později byli do Dachau přivezeni první vězni, především komunisté a sociální demokraté.

V červnu 1933 se velitelem tábora stal Theodor Eicke, který v něm zavedl režim, jehož podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Eicke nechal tábor obehnat elektrickým plotem se strážními věžemi. Dachau se stalo zároveň "školou vraždění" pro příslušníky SS. Eicke se v roce 1934 stal inspektorem všech koncentračních táborů a jím vyvinutý systém byl zaveden - s jistými odchylkami - také pro ostatní tábory.

V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu - především komunisté, sociální demokraté a odboráři. Politickým vězňům se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské samosprávě a udržet si je po celou dobu existence tábora - díky tomu mohli v mnoha případech pomáhat ostatním vězňům. Později k nim přibývaly další skupiny vězňů - svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Přibývali také židovští vězňové. Po křišťálové noci bylo do Dachau zavlečeno více než 10 tisíc Židů z celého Německa. Byli propouštěni až po několika týdnech, když slíbili, že opustí Německo. Většina z nich po zkušenosti z koncentračního tábora skutečně raději volila emigraci.

Během války přibývaly do Dachau nejrůznější další skupiny vězňů z okupovaných zemí. Z Dachau se stále více stávalo místo masového vraždění. V říjnu 1941 bylo např. do tábora deportováno a následně zastřeleno několik tisíc sovětských zajatců. Od ledna 1942 byla část vězňů, tzv. "invalidů", odvážena na zámek Hartheim u Linze, kde byli zavražděni plynem. Také v Dachau byla vedle rozsáhlého krematoria vybudována plynová komora, ta však nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy.

5. října 1942 vydal Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území. Všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi. V zimě 1942 začali lékaři SS v táboře provádět na vězních bolestivé lékařské pokusy, které často končily smrtí.

V roce 1942 byla vytvořena síť pobočných táborů Dachau, jejíž vězňové byli využíváni především pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl. V pobočných táborech Dachau bylo vězněno až 37 tisíc vězňů. V největším komplexu pobočných táborů v Landsbergu am Lech vznikaly podzemní továrny, na jejichž vybudování byli deportováni především židovští vězni z táborů na východě. Na přelomu let 1944 a 1945 tam ve vražedných podmínkách pracovalo zhruba 30 tisíc vězňů.

Vězňové osvobození v Dachau.

Také v hlavním táboře panovaly na konci války katastrofální podmínky. Dachau bylo kvůli vězňům evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padly za oběť tyfové epidemii. 29. dubna 1945 bylo 30 tisíc vězňů tábora bez boje osvobozeno jednotkami americké armády.

Odkazy

• Gedenkstätte Dachau. Památník na místě bývalého koncentračního tábora. Německy. Anglicky.
• The Dachau Gas Chambers. An essay by Harry W. Mazal. Anglicky.
• Dachau. Nizkor. Anglicky.
• Map of Dachau concentration camp (na stránkách A Teacher's Guide to the Holocaust).

Literatura

• série Dachauer Hefte, DTV, München.
• Robert Sigel: Im Interesse der Gerechtigkeit. Die Dachauer Kriegsverbrecherprozesse, 1945-1948, Campus, Frankfurt am Main 1992.
• Vlastislav Kroupa: Koncentrační tábory Třetí říše: Dachau, Mauthausen, ČSPB, Praha 1986.
• Stanislav Zámečník: To bylo Dachau, Paseka, Praha 2003.

Varšavské ghetto

Před druhou světovou válkou byla Varšava se svými 375 tisíci židovskými obyvateli druhým největším židovským centrem na světě (po New Yorku). Židé ve Varšavě tvořili 29, 1 % obyvatelstva. Po přepadení Polska německou armádou musela Varšava 28. září 1939 kapitulovat a následujícího dne do města vstoupily německé jednotky. Židé byli od té chvíle vystaveni diskriminaci, byli přepadáváni na ulicích i ve svých bytech či obchodech a byli odvlékáni na nucené práce. Snadným cílem terorizování se nezřídka stávali pobožní Židé, odlišní svým oděvem a vzezřením. Od listopadu 1939 začaly vycházet protižidovské výnosy, které nařizovaly označení Židů a jejich obchodů, zamezovaly dispozici s jejich majetkem a diskriminovaly je v mnoha dalších ohledech.

Z rozkazu okupantů nesměli varšavští Židé obnovit své předválečné instituce. Počátkem října 1939 byla vytvořena tzv. "židovská rada" (Judenrat), do jejíhož čela byl dosazen Adam Czerniaków. 12. října 1940, na Den smíření (Jom kippur), byli varšavští Židé informováni o zřízení ghetta. To se nacházelo na severu města v centru bývalé židovské čtvrti. Od okolního světa bylo odděleno v polovině listopadu a byla kolem něj postavena vysoká zeď. Všichni varšavští Židé se nyní museli stísnit na pouhých 2,4 % rozlohy města. Oddělení ghetta od okolí narušilo ekonomické vztahy většiny Židů a znemožnilo jim přístup k majetku, který jim ještě zbýval. Do ghetta bylo nahnáno i zhruba 2000 Židů, kteří dříve konvertovali ke křesťanství a na které se též vztahovaly nacistické rasové zákony. V ghettu směli používat jeden kostel a měli vlastního kněze "neárijského" původu.

Přeplněnost ghetta, špatné sanitární podmínky a nedostatek potravin a paliva vedly k velké úmrtnosti. Již v listopadu 1940 bylo v ghettu hlášeno 445 úmrtí, v lednu 1941 však již 898, v dubnu 2061, v červnu 4290 a v srpnu 5560. Velká část obyvatel ghetta byla naprosto bez prostředků a část z nich doslova umírala hlady. Potravinové příděly v ghettu obnášely zhruba 8 % přídělů německého a 25 % polského obyvatelstva. 22. července 1942 byly zahájeny deportace Židů z varšavského ghetta do vyhlazovacích táborů. Následujícího dne spáchal Czerniaków sebevraždu, neboť odmítal příkaz nacistů denně k deportacím shromáždit 7 tisíc Židů, včetně dětí. Shromažďování Židů k deportaci probíhalo velmi brutálním způsobem. Na počátku se na deportacích podílela židovská policie, později však SS a jejich ukrajinští pomocníci Židy při raziích v ghettu shromažďovali sami. Na konci roku 1942 zbylo v ghettu pouze zhruba 60 tisíc osob. Původní ghetto bylo rozděleno do tří samostatných částí a proměnilo se spíše v pracovní tábor.

Po začátku deportací vytvořilo několik odbojových skupin v ghettu společnou ilegální odbojovou organizaci: Żidowska organizacja bojowa. Ta se snažila informovat zbylé obyvatele ghetta o osudu dříve deportovaných Židů ve vyhlazovacích táborech, shromažďovala zbraně a připravovala se na ozbrojený odpor. Když byly 18. ledna 1943 znovu zahájeny deportace, odmítali se Židé shromažďovat k transportu a vypukl ozbrojený odpor. Nacisté deportační akci po několika dnech, během nichž bylo deportováno "pouze" 5000 - 6000 Židů, zastavili. V ghettu poté vypukla horečnatá příprava na odpor proti jeho konečné likvidaci, která se dala očekávat. Byly doplňovány zbraně, připravován plán obrany a budovány podzemní bunkry. Odbojoví bojovníci však nedoufali v záchranu svých životů. Povstání mělo být posledním znamením protestu Židů, znamením pro celý svobodný svět. Z toho důvodu také nepřipravovali žádné únikové cesty z ghetta.

Příslušníci židovského odboje zajatí během povstání ve varšavském ghettu, duben - květen 1943.

Když 19. dubna 1943 německé jednotky zahájily likvidaci ghetta, narazily na nečekaně silný ozbrojený odpor. V ghettu propukly pouliční boje. Ghetto bylo dům po domu vypalováno a likvidováno. Odbojáři a zbylí Židé se ukrývali v podzemních bunkrech, které musely být ze strany nacistů jeden po druhém likvidovány. I přes nedostatek zbraní a potravin dokázali německé přesile vzdorovat řadu dní. Teprve 16. května 1943 prohlásil německý velitel likvidace ghetta Jürgen Stroop akci za ukončenou a na znamení vyhlazení varšavských Židů nechal strhnout velkou varšavskou synagogu, která stála mimo ghetto. Ve skutečnosti se ještě dlouho na troskách ghetta odehrávaly ozbrojené boje. Dokonce ještě v době varšavského povstání v srpnu 1944 byli v labyrintu podzemních bunkrů nacházeni ukrytí Židé. Dopadení Židé byli z velké části na místě zastřeleni, zčásti deportováni do vyhlazovacích táborů.

Literatura:

• Bernard Mark: Hrdinná kapitola. Příspěvek k dějinám povstání ve varšavském ghettu, Naše vojsko, Praha 1958.
• Ruta Sakowska: Menschen im Ghetto. Die jüdische Bevölkerung im besetzten Warschau, 1939-1943, Fibre, Osnabrück 1999.
• Adam Czerniaków: Im Warschauer Getto. Das Tagebuch des Adam Czerniaków, 1939-1942, Beck, München 1986.
• Marek Edelman: Das Ghetto kämpft, Harald-Kater, Berlin 1993.
• Arno Lustiger: Zum Kampf auf Leben und Tod. Das Buch vom Widerstand der Juden, 1933-1945, Kiepenheuer & Witsch, Köln 1994.
• Reuben Ainsenstein: Revolte gegen die Vernichtung. Der Aufstand im Warschauer Ghetto, Schwarze Risse, Berlin 1993.

Sachsenhausen

Stavba koncentračního tábora Sachsenhausen byla zahájena v létě roku 1936 přibližně 35 km severně od Berlína. V srpnu a září roku 1938 sem bylo deportováno 900 vězňů z Esterwegenu, kteří pokračovali v další výstavbě tábora. Na konci září byl tábor připraven a byli sem přivezeni první političtí vězni.

Vedle dřevěných vězeňských baráků tu stály také cihlové domy pro příslušníky SS a několik továrních hal, kde byli vězni využíváni na otrocké práce. Před vypuknutím 2. světové války představovali většinu zdejších vězňů němečtí komunisté a Židé. Do Sachsenhausenu bylo dopraveno na 6000 osob, které německé úřady označily jako asociální. Bezprostředně po křišťálové noci sem bylo v listopadu 1938 deportováno také 1800 Židů, kteří zde byli během několika následujících týdnů zavražděni.

Sachsenhausenští vězňové v jídelně, 1939-1949.

V listopadu 1939 překračoval počet vězňů v Sachsenhausenu 11300 osob. V důsledku rozšíření tyfové epidemie a odpírání lékařské pomoci nemocným tu zemřely stovky vězňů. Mrtvoly byly zpočátku převáženy do krematoria v Berlíně, teprve v dubnu 1940 bylo zřízeno krematorium v samotném táboře. Popravy zde byly na denním pořádku. Krátce po přepadení Sovětského Svazu byly do Sachsenhausenu dopraveny tisíce sovětských válečných zajatců, kteří byli z velké části postříleni, pověšeni či utýráni k smrti bitím a hladem. Na podzim roku 1941 zde byly na vězních testovány také účinky plynového vozu před jeho plánovaným použitím na východě.

Po roce 1938 se změnil charakter složení vězňů. Začaly početně převažovat osoby uvězněné z rasových důvodů nad vězni politickými. Blízkost Berlína předurčila Sachsenhausen, aby se stal centrem pro celý aparát zabývající se nacistickými koncentračními tábory. Nacházelo se zde sídlo "Inspektora koncentračních táborů". Sachsenhausen jako vzorový a výcvikový tábor SS sloužil také k zaučení budoucích táborových funkcionářů a velitelů. Veliteli tábora byli Hermann Baranowski, Hans Loritz, Walter Eisfeld a Anton Kaindl.

Obžalovaný Anton Kaindl u procesu v Berlíně, 23. říjen - 1. litopad 1947.

V lednu 1942 začali vězni z rozkazu SS stavět tzv. "Stanici Z", která byla určena k likvidaci vězňů. 29. května 1942 bylo za účasti vysokých nacistických představitelů toto zařízení uvedeno do provozu. Na ukázku jeho účinnosti zde bylo toho dne zastřeleno 96 Židů. V březnu 1943 byla ke "Stanici Z" přistavena ještě plynová komora, která se užívala až do konce války. Počet obětí této plynové komory není známý, protože transporty určené k zplynování nepodléhaly registrační proceduře.

V blízkosti tábora zřídily své továrny velké koncerny, které využívaly otrocké práce vězňů. Jednalo se o společnosti AEG, Siemens & Halske, Heinkel Flugzeugwerke, IG Farben či Daimler Benz Werke. Sachsenhausen měl přibližně 100 pobočných táborů a externích komand. Mezi nejznámější patřilo tzv. Schuhläuferkommando, ve kterém měli vězni po celý den chodit po vytyčené trase a pro armádní účely tak provádět zatěžkávací zkoušky testovaných materiálů vhodných pro armádní obuv. Obávaným trestním komandem byl tzv. Klinkerwerk, kde vězni vyráběli cihly pro budoucí výstavbu Berlína podle návrhů A. Speera a později byli využíváni při výrobě granátů.

Vězňové s trojúhelníky stojící při nástupu, 1938.

Na počátku roku 1945 v souvislosti s postupem spojenců dramaticky vzrostl počet uvězněných osob. V dubnu 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci 33000 zbývajících vězňů, kteří se ve čtyři sta členných skupinách vydali na pochod smrti směrem na sever k moři. Záměrem nacistů bylo potopit lodě, na které měli být tito vězni naloženi. Na šest tisíc vězňů při tomto pochodu smrti zahynulo. Pochod osvobodily nedaleko Schwerinu sovětská a americká armáda.

Asi 3000 vězňů (z toho 1400 žen), kteří zůstali v táboře, osvobodili 22. dubna 1945 sovětští vojáci. Podobně jako v dalších táborech zemřelo na následky věznění ještě krátce po osvobození mnoho bývalých vězňů, a to navzdory lékařské pomoci, které se jim dostalo.

Táborem prošlo za dobu jeho existence přes 200 000 vězňů, z toho 30-35 tisíc jich zde bylo usmrceno.

Odkazy:

• Památník Sachsenhausen. Německy.
• Historie Sachsenhausenu. Jewish Virtual Library. Anglicky.
• Sachsenhausen na stránkách Jewishgen, + úryvek z výpovědi A. Kaindla. Anglicky.
• O Sachsenhausenu na stránkách Německého historického muzea. Německy.

Literatura:

• Adolf Burger: Ďáblova dílna, Svoboda, Praha 1991.
• Raine Kühn, Barbara Kühle: Konzentrationslager Sachsenhausen, Berlin 1990.
• Günter Morsch, Alfred Reckendrees: Befreiung Sachsenhausen 1945, Berlin 1996.
• Aleksander Kulisiewicz: Adresse: sachsenhausen: Literarische omentaufnahmen aus dem KZ, Gerlingen 1997.

Koncentrační tábor Treblinka

Treblinka

Treblinka

Vedle táborů Bełżec a Sobibor patřila Treblinka mezi vyhlazovací tábory tzv. "Akce Reinhard" (nazvané na památku Reinharda Heydricha). Nacházela se v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.

Nádraží u tábora Treblinka, fotografie pochází z alba velitele tábora Kurta Franze, 1942 - 1943

Tábor byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí. Tato část byla s přijímací spojena úzkou lomenou uličkou, zvanou "roura" - "šlauch", kterou byli Židé hnáni do plynových komor.

Treblinka byla skutečná továrna na smrt - ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob.

Židé zatčení po potlačeném povstání ve varšavském ghettu odcházejí do transportu do Treblinky, 19. dubna - 16. května 1943

Transportní vlaky přibližně o čtyřiceti či padesáti vagónech, v nichž bylo deportováno 6 až 7 tisíc vězňů, končily svou cestu na nádraží v obci Treblinka, vzdálené 4 km od tábora. Odtud byly po 20 vagónech posílány do tábora. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, muži byli odděleni od žen a dětí a všichni byli donuceni svléknout se donaha. Potom byli "šlauchem" nahnáni do "umýváren", v nichž během asi 15 minut zemřeli na otravu plynem. Po skončení procedury židovští vězňové vytahali mrtvoly zadními dveřmi.

Ze začátku se těla pohřbívala do hromadných jam, později byla - podle příkazu Heinricha Himmlera, který tábor navštívil na přelomu února a března 1943 - spalována. To platilo i pro oběti již pohřbené, proto musely být hromadné hroby otevřeny a těla spálena. Ostatky byly spolu s popelem naházeny zpět do jam.

V přijímací části stála budova, nad níž visel prapor s červeným křížem - "Lazaret". Sem byli odváděni lidé, kteří nebyli schopni sami dojít do "umýváren", ovšem místo ošetření byli ihned zabiti.

Opuštěné vagóny byly vyklizeny, na jejich místo přijelo dalších dvacet vozů a celý proces se opakoval. Třídily se oděvy a předměty, které před "koupelí" odložily oběti v deportačních barácích. Postupně byli z transportů vybíráni bankéři a zlatníci, z nichž bylo sestaveno komando Goldjuden - "zlatožidé". Jejich úkolem bylo shromažďovat a třídit cennosti, s nimiž Němci, Ukrajinci a také místní obyvatelstvo živě obchodovali.

První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů. Z území Generálního gouvernementu bylo tedy v Treblince celkem zavražděno 738 000 Židů.

Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů. Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000.

Franz Stangl, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka v letech 1942 - 1943

Prvním velitelem tábora byl SS-Obersturmführer Imfried Eberl. V srpnu 1942 ho vystřídal SS-Obersturmführer Franz Stangl, který předtím velel táboru Sobibor. Od dubna 1943 velel táboru Kurt Franz, dosavadní Stanglův zástupce. Personál tvořilo 20 až 30 Němců, kteří zastávali vedoucí funkce, a přibližně 120 Ukrajinců, kteří sloužili jako stráže. Většina z nich byli sovětští váleční zajatci, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. A na 700 židovských vězňů bylo nasazeno na otrocké práce, včetně zajišťování chodu plynových komor a pohřbívání těl obětí.

Mezi vězni určenými na otrockou práci vznikla na počátku roku 1943 odbojová skupina, k níž se připojili také mnozí kápové a vedoucí pracovních skupin. Její pokus o vyvolání vzpoury se však nezdařil. Vedení odboje nakonec převzal bývalý důstojník československé armády Zelo Bloch. Povstání, které bylo plánováno od dubna 1943, bylo zahájeno 2. srpna 1943. Ze skladu, k němuž si zhotovili otisk klíče, vynesli vězňové zbraně a granáty. Podařilo se jim zapálit budovu, ve které bydleli Němci a Ukrajinci, a postupně vzplanuly téměř všechny budovy v táboře. Vězni se pokoušeli přelézt ostnatou hradbu, mnoho z nich bylo zastřeleno ze strážních věží, ostatní prchali do bažinatých lesů. Ze sedmi set vězňů se zachránilo asi 70.

Zbytek vězňů, kterým se nepodařilo uprchnout, byl donucen zničit a zahladit stopy po všech aktivitách, které se v táboře udály. Potom byli také zastřeleni. Na místě vyhlazovacího tábora byl postaven statek.

V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, jenž má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely.

Symbolický hřbitov na místě bývalého vyhlazovacího tábora, 2001

Franz Stangl utekl po válce do Brazílie, odkud byl vydán zpět do Německa. Soudní proces se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970. Stangl byl odsouzen na doživotí. Na otázku: "Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den ?" odpověděl: "Podle mého odhadu mohl být transport otřiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté."

Konec 1. světové války

Konec 1. světové války

Váleční zajatci na Ostrově

V roce 1917 přišli na Ostrov Rusové. Jedné letní neděle se přišli podívat do Hrošky. Měli na sobě šedé ruské vojenské šaty a typickou vysokou vojenskou čepici. Všichni byli statní a silní. Vesměs větší než naši průměrní lidé. Ze všech vyzařovala úpřímnost a dobrosrdečnost. Kolem jednoho se utvořil hlouček našich lidí a ten vyprávěl, jak byl za velkých bitev v roce 1915 zajat a jak se dostal k nám do Josefova, kde hladem a nemocemi zmíralo desítky a stovky Rusů, jak byli vysláni do služby k sedlákům a na dvory. Vyprávěl o svém "chozjajstvu" (statku) poblíž Charkova. Na 500 desjatin má doma a tady dělá "otroka" ve dvoře! Druhý byl od Kyjeva, třetí - kozák od Donu, čtvrtý od Tomsku ze Sibiře. Všichni ale byli vesměs rolníci. Na jednom bylo znát, že není čistokrevný Rus. Byl šikmooký a snědý a pochází prý z Kirkizu z Turkestanu. Vyprávěl našim lidem o stepi, velbloudech, o orientálním Taškentu. Jedinou vadou těchto dobrosrdečných lidí bylo, že pili příliš mnoho kořalky - vodky.

Když roku 1917 v Hrošce po tříleté pauze začaly opět taneční zábavy, přicházeli si zatančit i Rusové. Naši byli na jejich tance nesmírně zvědaví. Dali Rusům "sólo" a oni tančili "kozáčka". Kirkiz zatančil svůj orientálský válečný tanec s nožem v zubech. Všichni Rusové se naše tance brzy naučili, jen jeden ohromný "baťuška" nemohl přijít do "hrošecké" noty. To ho mrzelo, pouze bumbal a když s ním nechtěla jít děvčata tancovat, zle se rozhorlil: "Frfluchte, čuny, aufpasen, počkajtě přídů bolševici, rozbijů vás" (uměl trochu německy, jelikož byl v Německu v zajetí a odtud utekl do Čech). A pak mocná pravice dopadla na stůl až se sklenice rozkutálely a slovanský bratr zaskřípal vztekle zuby a dal si opět nalít.

Někteří Rusové tu zůstali ještě dlouho po válce. V květnu roku 1918 přišli do Hrošky italští zajatci. Byli to vesměs mladí lidé, hezcí hoši, všichni menší nebo střední postavy. Jeden z nich, jménem Nelli, po skončení války "sbalil" v čp. 1 ošacení a uprchl neznámo kam.

Byl zde také i jeden Francouz, jmenoval se Josef. Tak se mu říkalo. Ten byl nejen hezký, ale měl velice jemné chování a inteligentní vystupování a to velmi působilo na hrošecké dámy. Jedna se dokonce zamilovala do Josefa tak, že sebrala tatíčkovi peníze, které měl za krávu a jeli s Josefem do Prahy. Tam peníze "promrhali" a navrátili se zpět do Hrošky. Tatínek ale mezitím sehnal četníky a ti hnali vrátivšiho se Pepíka "ke mlejnku" a kdyby ho byla mlynářova dcerka nezapřela, protože byl skrytý v košatém stromě, špatně by to bylo s láskou dopadlo.

Zoufalá bída

Rok 1917 byl rokem zoufalé bídy. Nebylo nic, petrolej, ani uhlí. Jako reakce na bídu byly zavedeny 3 bezmasé dny, ale masa se nedostávalo třeba i měsíc. Byl také omezen prodej piva, které se tehdy vařilo z pýřky. Pekl se ovesný, nebo i kukuřičný chléb. Byl silný nedostatek kůže, tudíž nešlo šít tolik potřebné boty. Proto byly zavedeny tzv. "botenky". Nedostatek živobytí donutil vládu, aby dala zemědělcům dovolené na setí, žně i výmlat. Jelikož bylo v roce 1917 sucho a nebylo možné semlít obilí na vodních mlýnech, lidé si zřizovali sítka do šrotovníků a "mleli" doma, přes velmi přísný zákaz úřadů.

Protože nebylo maso, byla vybíjena stáda krav, a protože nebyly krávy, byl zase nedostatek mléka. Od 1. května 1917 byly zavedeny "mlíčenky" a to v hodnotě 1/4 l na osobu. Později byly zrušeny a mléko se vydávalo pouze pro děti do 6. let. Cukru byl též velký nedostatek a jako příděl muselo stačit 3/4 kg na jeden měsíc. Lidé byli donuceni kupovat drahý cukerin. Stupňoval se také nedostatek obilí a brambor a proto byly nařízeny ty nejpřísnější rekvizice (odvody). Protože příděl, který ponechávala vláda zemědělcům, na uživení nestačil, snažil se každý co nejvíc schovat. Pytle s obilím se proto zakopávaly v přístodolkách, schovávaly se pod podlahová prkna na půdě, budovaly se dvojité stěny u kurníků aby se tam mohlo schovat co možná nejvíce pytlů s obilím. Lidská vynalézavost byla bezmezná, pytle s obilím se uvazovaly v košatých korunách stromů, dávaly se kravám pod žlab, zvláště trkavému dobytku, mezi bílé ženské prádlo, do truhel, jarmar, hrnců a navrch se narovnal uhnilý tvaroh, nebo do včelínů, do starých peřin, do kamen, trouby, atd. atd.

Toto rakouské úřady věděly a proto posílaly vojáky s komisemi, aby ve stavení prohledali každý kout a schované obilí zabavili. Pokud se něco takového našlo, byly udělovány velké pokuty. Stávalo se, že přišli čeští úředníci i čeští vojáci, snažili se cosi najít, někdy i našli a zabavili. Úřadům se zdálo, že čeští vojáci hledají málo a tak byli do našich vsí vysláni Maďaři.

Přísné rekvizice

Dne 20. prosince 1917 se po vsi rozneslo, že je zde nová rekvizice, v níž jsou čtyři maďarští vojáci. Hrošečtí občané byli zděšeni a honem se hledaly nové úkryty, poněvadž se šířila pověst, že Maďaři najdou všechno. Dále o tomto pěkně vypráví hrošecká pamětní kniha, kde se uvádí:

Byl jsem tehdy u babičky. Seděla u okna a pozorovala, v tom vidí v návsi vojáky a křičí: "Hochu honem, ten pytel mouky někam". Už jdou vojáci k nám. V síni byl velký pytel mouky a my s babičkou měli asi stejnou sílu. Nevím ani, jak jsme ho zatáhli do kůlny a přikryli otýpkou slámy. Netrpělivě čekáme a za chvíli slyšíme těžké vojenské kroky. V oknech se mihnou vojenské čepice a po náspi jdou silní chlapi, skuteční Maďaři. Na puškách se jim blýskají bodla. Babička se v koutku světnice tiše modlí "otčenáš". Mě zase hrůzou vstávají vlasy, teď nás rozsekají, myslím si. Najednou - ťukají... Babičce se chvěje brada a nemůže ani říci - dále. Nejprve lehce vchází komise a následuje tvrdý krok Maďarů. Jeden z mohutných vojáků se ostře koukl po světnici. Babička se chvěje jako lísteček a komise začíná vyplňovati soupis. Dostupné zásoby se ale komisi zdají býti malé a tak Maďaři jdou hledati. Musím jíti se silným Maďarem na špýchar. Vše v pořádku. Dále do stodoly, zde pokouká a též vše v pořádku. Poté ale jde ke kůlně a otevírá vrata. Hrůzou ani nedýchám. On pevně stojí a rozhlíží se. Pak zvedne otýpku slámy. Zabělá se pytel s moukou. Maďar se ale usměje, pečlivě zase otýpkou pytel přikryje, pak mě vezme za rameno jako zločince, pískne na ostatní vojáky, zamračí se a jdeme do síně. Zde už čeká babička celá zkroucená. Maďar k ní přistoupí a zahučí cosi ve své rodné řeči a pak se lámanou češtinou ptá babičky, jestli je ve stavení sama a kde jsou synové. "Táta v listopadu umřel" začíná babička a utírá si oči "a hoši už jsou tři roky pryč. Jeden v Rusku, druhý v Itálii, třetí v Haliči a tak tu jsme tuhle s hochem teď sami". Maďar se na mě podívá a povídá babičce. "Já doma mít taky kluk" a ukazuje, že jest ještě malý, "máma tak" - ukazuje, že je slabá, "a statek mít doma, velký statek mít a já tri rok na válka, tri rok" a mohutný Maďar temně po maďarsku zaklel.
Babička byla ráda, že s ní ten cizí člověk tak pěkně mluví, skočila do komory a přinesla mísu buchet. Když řekla "vemte si hoši" , Maďaři rozuměli všichni a jen se usmívali. Silný Maďar se ohnivě zakousl do buchty, podíval se jak je bílá a povídal " Tak muka je ?" Babička, že není ! On se ale ohlédl na mě, zahrozil na babičku prstem a zasmál se.

V tom jde komise ze světnice a ptá se Maďarů, co našli. Velký, silný Maďar kroutí tak vážně hlavou, že nic, že bych byl za ním zrovna zařval smíchy. No a komise odchází. Babička je jde vyprovodit k brance, chvíli se za nimi dívá a když zkřehlá přijde do světnice, povídá: "Vidíš hochu, voni ty Maďaři nejsou tak zlí". Já jsem neměl kdy říci - "se ví, že né" natáhl jsem "holštýble" a už jsem se byl na návsi podívat, jak budou Maďaři řádit. A co jsem viděl? Před Červinkovými měli tři mladí urostlí Maďaři pušky opřené u plotu a "puškovali" (koulovali) děvčata. Ten náš čtvrtý stál zadumán a opřen o branku. Kdoví na co myslel?

České srdce

Následující rok 1918 byl stále kritický a neustále se zvyšoval nedostatek potravin. Na většinu dostupných výrobků se stanovovala maximální cena. Lidé museli platit za potraviny až desetinásobek ceny původní. Jelikož byl na venkově nedostatek šatstva i obuvi, docházelo pravidelně ke směnám za nabídnuté obilí. Až z Trutnova chodily do Hrošky poměrně slabé ženy, přinášely nějaké šatstvo a za to dostaly brambory, mouku a obilí. Protože hrozil všeobecný hlad, byl zřízen spolek "České srdce" pro podporu dětí z Prahy. Až tisíc dětí bylo posíláno z Prahy na venkov. Zde v Hrošce bylo sedm dětí.

Sucho a mráz

Kromě všech válečných útrap, bylo na jaře 1918 takové sucho, že bylo špatné obilí a jetel a seno nebyly vůbec. Ve chlévech se podestýlalo pýřkou a listím, které se na podzim přivezlo z Doubravy. Dobytek se musel krmit pýřkou a starou slámou. V čp. 13 se opravovala střecha a veškeré došky se zkrmily dobytku. Sláma nebyla k dostání, úřady i nadále přísnými rekvizicemi vymáhaly seno a slámu. Brambory, které trochu vyrazily, byly dne 4. a 5. června 1918 spáleny silným mrazem, který dosahoval až -50 °C. Brambory zcela zčernaly, ale za čtrnáct dní znovu vyrazily. Žita, která v té době zrovna kvetla, byla také těmito silnými mrazy zcela zničena.

Odvody

Když byl čas žní, zdálo se, že pro nedostatek pracovních sil zůstane obilí na poli. Vojenský odvod stíhal odvod a 18. ledna 1918 šli k odvodu hoši 18ti letí. Byl to ročník 1900. Kdo byl ale narozen v prosinci 1900, bylo mu vlastně 17 let! Ti, kteří byli povoláni k odvodu, si dělali sami rány, které potom těžko hojili, jen aby nebyli odvedeni. Do ran si dávali jed, koňský prach, do uší si lili med a říkali, že se jim sbírá v hlavě (někteří opravdu odvedeni nebyli).

V polovině roku ti vojáci, kteří trávili dovolenou, už nechtěli jít znovu na frontu. Bylo proto vydáno přísné nařízení o těch, kteří sběhnou, ale nepomohl ani nejpřísnější trest. Ještě v srpnu roku 1917, když byl v hrošecké hasičské zbrojnici zavřen jeden uprchlý vojín, se na něho chodili lidé dívat a říkali: "chudák bude zastřelen". A o rok později z Hrošky, Ještětic a Újezda bylo těchto utečenců celé desítky. Občas bylo vidět, jak dezertéři prchali k Doubravě a za nimi klusali četníci. Lidé si z nich veřejně tropili smích. Za co byl dříve provaz, to bylo nyní ve vsi k smíchu. Četnictvo, policie a vojsko bylo bezmocné. Zdejší četnictvo bylo tak zabráno honěním českých vojínů, že ani nevypátralo útočníka, který 2. října 1918 v noci střelil šestkrát z revolveru do člena obecního výboru Josefa Havašílka, který hlídal na poli zelí. Byl tak těžce zraněn, že když se k jeho zranění ještě přidružila "španělská" chřipka, tak 2. listopadu 1918 zemřel.

Španělská chřipka

Poměry počátkem října 1918 byly příšerné a utrpení našeho lidu se proměnilo přímo v kritickou situaci. V létě 1918 se ve Španělsku objevila hrozná nemoc a šířila se rychle Evropou jako mor. V září už byla v Rakousku. V Praze zachvátila tisíce lidí, kteří nemocí a podvýživou padali na ulici. Počátkem října zaplavila "Španělská" celé Čechy. Dorazila i do Hrošky a to v polovině října 1918. Celá nákaza si vyžádala tolik obětí na lidských životech, co světová válka. Nemoc začínala prudkou horečkou, která trvala mnoho dní. Stávalo se často, že byla postižena celá rodina. Vyučování na školách bylo přerušeno. Zde onemocněl i řídící učitel i slečna Veverková z Trnova, která v Hrošce učila od 16. září 1918.

V Hrošce podlehly "Španělské chřipce" následující osoby:

Josef Tomáš - rolník z čp. 35, ženatý
František Tomáš - chalupník z čp. 44, syn, ženatý
Anna Tomášová - z čp. 44, svobodná
Anna Kuchařová - z čp. 20, svobodná
Josef Havašílek - z čp. 31, ženatý, 6x střelen z revolveru

vojenské bunkry