Konec 1. světové války
Váleční zajatci na Ostrově
V roce 1917 přišli na Ostrov Rusové. Jedné letní neděle se přišli podívat do Hrošky. Měli na sobě šedé ruské vojenské šaty a typickou vysokou vojenskou čepici. Všichni byli statní a silní. Vesměs větší než naši průměrní lidé. Ze všech vyzařovala úpřímnost a dobrosrdečnost. Kolem jednoho se utvořil hlouček našich lidí a ten vyprávěl, jak byl za velkých bitev v roce 1915 zajat a jak se dostal k nám do Josefova, kde hladem a nemocemi zmíralo desítky a stovky Rusů, jak byli vysláni do služby k sedlákům a na dvory. Vyprávěl o svém "chozjajstvu" (statku) poblíž Charkova. Na 500 desjatin má doma a tady dělá "otroka" ve dvoře! Druhý byl od Kyjeva, třetí - kozák od Donu, čtvrtý od Tomsku ze Sibiře. Všichni ale byli vesměs rolníci. Na jednom bylo znát, že není čistokrevný Rus. Byl šikmooký a snědý a pochází prý z Kirkizu z Turkestanu. Vyprávěl našim lidem o stepi, velbloudech, o orientálním Taškentu. Jedinou vadou těchto dobrosrdečných lidí bylo, že pili příliš mnoho kořalky - vodky.
Když roku 1917 v Hrošce po tříleté pauze začaly opět taneční zábavy, přicházeli si zatančit i Rusové. Naši byli na jejich tance nesmírně zvědaví. Dali Rusům "sólo" a oni tančili "kozáčka". Kirkiz zatančil svůj orientálský válečný tanec s nožem v zubech. Všichni Rusové se naše tance brzy naučili, jen jeden ohromný "baťuška" nemohl přijít do "hrošecké" noty. To ho mrzelo, pouze bumbal a když s ním nechtěla jít děvčata tancovat, zle se rozhorlil: "Frfluchte, čuny, aufpasen, počkajtě přídů bolševici, rozbijů vás" (uměl trochu německy, jelikož byl v Německu v zajetí a odtud utekl do Čech). A pak mocná pravice dopadla na stůl až se sklenice rozkutálely a slovanský bratr zaskřípal vztekle zuby a dal si opět nalít.
Někteří Rusové tu zůstali ještě dlouho po válce. V květnu roku 1918 přišli do Hrošky italští zajatci. Byli to vesměs mladí lidé, hezcí hoši, všichni menší nebo střední postavy. Jeden z nich, jménem Nelli, po skončení války "sbalil" v čp. 1 ošacení a uprchl neznámo kam.
Byl zde také i jeden Francouz, jmenoval se Josef. Tak se mu říkalo. Ten byl nejen hezký, ale měl velice jemné chování a inteligentní vystupování a to velmi působilo na hrošecké dámy. Jedna se dokonce zamilovala do Josefa tak, že sebrala tatíčkovi peníze, které měl za krávu a jeli s Josefem do Prahy. Tam peníze "promrhali" a navrátili se zpět do Hrošky. Tatínek ale mezitím sehnal četníky a ti hnali vrátivšiho se Pepíka "ke mlejnku" a kdyby ho byla mlynářova dcerka nezapřela, protože byl skrytý v košatém stromě, špatně by to bylo s láskou dopadlo.
Zoufalá bída
Rok 1917 byl rokem zoufalé bídy. Nebylo nic, petrolej, ani uhlí. Jako reakce na bídu byly zavedeny 3 bezmasé dny, ale masa se nedostávalo třeba i měsíc. Byl také omezen prodej piva, které se tehdy vařilo z pýřky. Pekl se ovesný, nebo i kukuřičný chléb. Byl silný nedostatek kůže, tudíž nešlo šít tolik potřebné boty. Proto byly zavedeny tzv. "botenky". Nedostatek živobytí donutil vládu, aby dala zemědělcům dovolené na setí, žně i výmlat. Jelikož bylo v roce 1917 sucho a nebylo možné semlít obilí na vodních mlýnech, lidé si zřizovali sítka do šrotovníků a "mleli" doma, přes velmi přísný zákaz úřadů.
Protože nebylo maso, byla vybíjena stáda krav, a protože nebyly krávy, byl zase nedostatek mléka. Od 1. května 1917 byly zavedeny "mlíčenky" a to v hodnotě 1/4 l na osobu. Později byly zrušeny a mléko se vydávalo pouze pro děti do 6. let. Cukru byl též velký nedostatek a jako příděl muselo stačit 3/4 kg na jeden měsíc. Lidé byli donuceni kupovat drahý cukerin. Stupňoval se také nedostatek obilí a brambor a proto byly nařízeny ty nejpřísnější rekvizice (odvody). Protože příděl, který ponechávala vláda zemědělcům, na uživení nestačil, snažil se každý co nejvíc schovat. Pytle s obilím se proto zakopávaly v přístodolkách, schovávaly se pod podlahová prkna na půdě, budovaly se dvojité stěny u kurníků aby se tam mohlo schovat co možná nejvíce pytlů s obilím. Lidská vynalézavost byla bezmezná, pytle s obilím se uvazovaly v košatých korunách stromů, dávaly se kravám pod žlab, zvláště trkavému dobytku, mezi bílé ženské prádlo, do truhel, jarmar, hrnců a navrch se narovnal uhnilý tvaroh, nebo do včelínů, do starých peřin, do kamen, trouby, atd. atd.
Toto rakouské úřady věděly a proto posílaly vojáky s komisemi, aby ve stavení prohledali každý kout a schované obilí zabavili. Pokud se něco takového našlo, byly udělovány velké pokuty. Stávalo se, že přišli čeští úředníci i čeští vojáci, snažili se cosi najít, někdy i našli a zabavili. Úřadům se zdálo, že čeští vojáci hledají málo a tak byli do našich vsí vysláni Maďaři.
Přísné rekvizice
Dne 20. prosince 1917 se po vsi rozneslo, že je zde nová rekvizice, v níž jsou čtyři maďarští vojáci. Hrošečtí občané byli zděšeni a honem se hledaly nové úkryty, poněvadž se šířila pověst, že Maďaři najdou všechno. Dále o tomto pěkně vypráví hrošecká pamětní kniha, kde se uvádí:
Byl jsem tehdy u babičky. Seděla u okna a pozorovala, v tom vidí v návsi vojáky a křičí: "Hochu honem, ten pytel mouky někam". Už jdou vojáci k nám. V síni byl velký pytel mouky a my s babičkou měli asi stejnou sílu. Nevím ani, jak jsme ho zatáhli do kůlny a přikryli otýpkou slámy. Netrpělivě čekáme a za chvíli slyšíme těžké vojenské kroky. V oknech se mihnou vojenské čepice a po náspi jdou silní chlapi, skuteční Maďaři. Na puškách se jim blýskají bodla. Babička se v koutku světnice tiše modlí "otčenáš". Mě zase hrůzou vstávají vlasy, teď nás rozsekají, myslím si. Najednou - ťukají... Babičce se chvěje brada a nemůže ani říci - dále. Nejprve lehce vchází komise a následuje tvrdý krok Maďarů. Jeden z mohutných vojáků se ostře koukl po světnici. Babička se chvěje jako lísteček a komise začíná vyplňovati soupis. Dostupné zásoby se ale komisi zdají býti malé a tak Maďaři jdou hledati. Musím jíti se silným Maďarem na špýchar. Vše v pořádku. Dále do stodoly, zde pokouká a též vše v pořádku. Poté ale jde ke kůlně a otevírá vrata. Hrůzou ani nedýchám. On pevně stojí a rozhlíží se. Pak zvedne otýpku slámy. Zabělá se pytel s moukou. Maďar se ale usměje, pečlivě zase otýpkou pytel přikryje, pak mě vezme za rameno jako zločince, pískne na ostatní vojáky, zamračí se a jdeme do síně. Zde už čeká babička celá zkroucená. Maďar k ní přistoupí a zahučí cosi ve své rodné řeči a pak se lámanou češtinou ptá babičky, jestli je ve stavení sama a kde jsou synové. "Táta v listopadu umřel" začíná babička a utírá si oči "a hoši už jsou tři roky pryč. Jeden v Rusku, druhý v Itálii, třetí v Haliči a tak tu jsme tuhle s hochem teď sami". Maďar se na mě podívá a povídá babičce. "Já doma mít taky kluk" a ukazuje, že jest ještě malý, "máma tak" - ukazuje, že je slabá, "a statek mít doma, velký statek mít a já tri rok na válka, tri rok" a mohutný Maďar temně po maďarsku zaklel.
Babička byla ráda, že s ní ten cizí člověk tak pěkně mluví, skočila do komory a přinesla mísu buchet. Když řekla "vemte si hoši" , Maďaři rozuměli všichni a jen se usmívali. Silný Maďar se ohnivě zakousl do buchty, podíval se jak je bílá a povídal " Tak muka je ?" Babička, že není ! On se ale ohlédl na mě, zahrozil na babičku prstem a zasmál se.
V tom jde komise ze světnice a ptá se Maďarů, co našli. Velký, silný Maďar kroutí tak vážně hlavou, že nic, že bych byl za ním zrovna zařval smíchy. No a komise odchází. Babička je jde vyprovodit k brance, chvíli se za nimi dívá a když zkřehlá přijde do světnice, povídá: "Vidíš hochu, voni ty Maďaři nejsou tak zlí". Já jsem neměl kdy říci - "se ví, že né" natáhl jsem "holštýble" a už jsem se byl na návsi podívat, jak budou Maďaři řádit. A co jsem viděl? Před Červinkovými měli tři mladí urostlí Maďaři pušky opřené u plotu a "puškovali" (koulovali) děvčata. Ten náš čtvrtý stál zadumán a opřen o branku. Kdoví na co myslel?
České srdce
Následující rok 1918 byl stále kritický a neustále se zvyšoval nedostatek potravin. Na většinu dostupných výrobků se stanovovala maximální cena. Lidé museli platit za potraviny až desetinásobek ceny původní. Jelikož byl na venkově nedostatek šatstva i obuvi, docházelo pravidelně ke směnám za nabídnuté obilí. Až z Trutnova chodily do Hrošky poměrně slabé ženy, přinášely nějaké šatstvo a za to dostaly brambory, mouku a obilí. Protože hrozil všeobecný hlad, byl zřízen spolek "České srdce" pro podporu dětí z Prahy. Až tisíc dětí bylo posíláno z Prahy na venkov. Zde v Hrošce bylo sedm dětí.
Sucho a mráz
Kromě všech válečných útrap, bylo na jaře 1918 takové sucho, že bylo špatné obilí a jetel a seno nebyly vůbec. Ve chlévech se podestýlalo pýřkou a listím, které se na podzim přivezlo z Doubravy. Dobytek se musel krmit pýřkou a starou slámou. V čp. 13 se opravovala střecha a veškeré došky se zkrmily dobytku. Sláma nebyla k dostání, úřady i nadále přísnými rekvizicemi vymáhaly seno a slámu. Brambory, které trochu vyrazily, byly dne 4. a 5. června 1918 spáleny silným mrazem, který dosahoval až -50 °C. Brambory zcela zčernaly, ale za čtrnáct dní znovu vyrazily. Žita, která v té době zrovna kvetla, byla také těmito silnými mrazy zcela zničena.
Odvody
Když byl čas žní, zdálo se, že pro nedostatek pracovních sil zůstane obilí na poli. Vojenský odvod stíhal odvod a 18. ledna 1918 šli k odvodu hoši 18ti letí. Byl to ročník 1900. Kdo byl ale narozen v prosinci 1900, bylo mu vlastně 17 let! Ti, kteří byli povoláni k odvodu, si dělali sami rány, které potom těžko hojili, jen aby nebyli odvedeni. Do ran si dávali jed, koňský prach, do uší si lili med a říkali, že se jim sbírá v hlavě (někteří opravdu odvedeni nebyli).
V polovině roku ti vojáci, kteří trávili dovolenou, už nechtěli jít znovu na frontu. Bylo proto vydáno přísné nařízení o těch, kteří sběhnou, ale nepomohl ani nejpřísnější trest. Ještě v srpnu roku 1917, když byl v hrošecké hasičské zbrojnici zavřen jeden uprchlý vojín, se na něho chodili lidé dívat a říkali: "chudák bude zastřelen". A o rok později z Hrošky, Ještětic a Újezda bylo těchto utečenců celé desítky. Občas bylo vidět, jak dezertéři prchali k Doubravě a za nimi klusali četníci. Lidé si z nich veřejně tropili smích. Za co byl dříve provaz, to bylo nyní ve vsi k smíchu. Četnictvo, policie a vojsko bylo bezmocné. Zdejší četnictvo bylo tak zabráno honěním českých vojínů, že ani nevypátralo útočníka, který 2. října 1918 v noci střelil šestkrát z revolveru do člena obecního výboru Josefa Havašílka, který hlídal na poli zelí. Byl tak těžce zraněn, že když se k jeho zranění ještě přidružila "španělská" chřipka, tak 2. listopadu 1918 zemřel.
Španělská chřipka
Poměry počátkem října 1918 byly příšerné a utrpení našeho lidu se proměnilo přímo v kritickou situaci. V létě 1918 se ve Španělsku objevila hrozná nemoc a šířila se rychle Evropou jako mor. V září už byla v Rakousku. V Praze zachvátila tisíce lidí, kteří nemocí a podvýživou padali na ulici. Počátkem října zaplavila "Španělská" celé Čechy. Dorazila i do Hrošky a to v polovině října 1918. Celá nákaza si vyžádala tolik obětí na lidských životech, co světová válka. Nemoc začínala prudkou horečkou, která trvala mnoho dní. Stávalo se často, že byla postižena celá rodina. Vyučování na školách bylo přerušeno. Zde onemocněl i řídící učitel i slečna Veverková z Trnova, která v Hrošce učila od 16. září 1918.
V Hrošce podlehly "Španělské chřipce" následující osoby:
Josef Tomáš - rolník z čp. 35, ženatý
František Tomáš - chalupník z čp. 44, syn, ženatý
Anna Tomášová - z čp. 44, svobodná
Anna Kuchařová - z čp. 20, svobodná
Josef Havašílek - z čp. 31, ženatý, 6x střelen z revolveru
Žádné komentáře:
Okomentovat